Článek
Mise
Zatraceně, co to má znamenat? Nechce se mi věřit, že se to stalo. Mám se smát, nadávat, nebo plakat? Promiňte, vážení, za tento můj poněkud hysterický výjev. Jistě záhy pochopíte, že je zcela na místě. Sedím totiž na strništi a ty malé tenké, suché potvůrky, které provokativně vyčuhují ze smrduté zeminy, mám zaseknuté až v… naštěstí je necítím. Ale uznáte, že i tak, to není nic příjemného. Ti inteligentnější se možná zeptají: Proč sedí nahej dospělej chlap na posekaném žitném poli? Zatraceně, to bych taky rád věděl. Mí bráchové se ocitnou třeba v Los Angeles nebo v Mexicu City, a mě vyplivnou v nějakém… zapadákově, kde široko daleko není nic. A hlavně, proč vyplivli zrovna mě?
Vždyť já býval vždy ten vysmívaný, nepovedený a zmršený kyborg. Kyborg blbec. Ano, tak mi často říkali. A to i přesto, že jsem měl podobné, ne-li lepší vlastnosti, než mí bráchové. Opravdu. Jsem přesvědčen o tom, že bych možná starýho Terminátora přepral a s „tisícovkou“ bych minimálně držel krok. I má inteligence nebyla tak úplně k zahození.
Náš otec toho všeho – nejvýkonnější superpočítač SkyNet, měl ale vždy jasno. „Jste Terminátoři a vaším cílem je ničit a zabíjet, a všichni, kromě jednoho trola, máte k tomu ty nejlepší předpoklady.“
Ti bystřejší jistě pochopili, že tím trolem myslel mě. Byl jsem naštvaný, hodně naštvaný. Chtěl jsem také ničit, zabíjet a škodit, ale nešlo to. Jak už jsem se zmínil, něco se ve mně pokazilo. Nejhorší vlastnost pro ničitele je lítost. A já lítostí překypoval. A nejen lítostí.
Ano, stal se ze mě kyborg uplakánek a tak trochu retard. Stačilo málo a já brečel jako želva, ale to nebylo vše. Občas jsem se také roztekl. To my kyborgové vytvořeni z tekutého kovu, přesněji řečeno z mimického polyalloyu, občas dokážeme. Ale nesmí to být často. Není moc příjemné čachtat se ve vlastních roztavených vnitřnostech.
Otec SkyNet mě sice chlácholil slovy, že i robot blbec dokáže být občas užitečný, ale já mu nevěřil.
Vraťme se raději na pole. Sedím nahej na strništi a nic nechápu. Snažím se zorientovat a pokouším se o refrech neboli oživení paměti. To, ale může trvat několik hodin, možná i dní. Jediný, kdo mě úplně neopustil je můj vnitřní hlas. Ale mám pocit, že i on není zcela ve formě. Ani mě to nepřekvapuje. Občas slyším samé bláboly, jako například teď:
„Jsi plně adaptován na nové prostředí, blbe. Tvůj úkol zní…najdi Ham… znič Ham a pi… pi… pi… to je tvůj úkol. Člověk nesmí přežít… tvoje mise nás zachrání. Přeji hodně zdaru, blbe… pi… pi… pi…“
Zatraceně, kokta jeden. Poprvé v akci a zrovna… Moment! Já mám plnit misi? Někoho zachránit? Terminátory? Nás dokonalé roboty? Já, trol, blb, zmetek všemi vysmívaný, mám zachraňovat? A co, nebo kdo je Ham? Nějaký vůdce povstání? Zkratka pro novou zbraň, kterou lidé proti nám vymysleli? Nebo se jedná o tajnou organizaci?
„Kdo je Ham?“ vykřiknu.
„Najdi a znič. Znič člověka, znič Ham… Ham…“
Mávnu rukou. Dost! Musím se nejdřív trochu upravit, abych zapadl. Vím, že lidé nemají rádi nahotu. Udělám pár kroků a ejhle! Nedaleko stojí člověk a pozoruje mě. Člověk! Konečně jsem se dočkal. Zhluboka se nadechnu, musím znít drsně, a zavolám:
„Hej, jsem kyborg… a přišel jsem tě zabít!“
Ten statečný, ubohý tvor se ani nepohnul. Zatímco mé senzory se začínají opět přehřívat. Zkusím to raději jinak:
„Ne… nezlob se, nezabiju tě, ale potřebuji tvoje kalhoty a kabát… prosím tě, dej mi je a… a budeme kámoši, ano? Neboj, nic ti neudělám. Jsem hodnej… kyborg. Tak, prosím, dej mi ty kalho… ty. Buď tak hooodnej.“
Ale ne, už zase brečííím. Ještě chvíli a rozteču se.
Ten člověk stojí s rukama roztaženýma, civí na mě a nic se neděje. Vzpomněl jsem si na jednu ze svých schopností. Říká se tomu transformace. Nejde sice o transformaci v pravém slova smyslu, ale… to je jedno. Stejně jsem ji nikdy nepoužil. Teď přišel čas.
Ukážu na vetřelce a… výborně, podařilo se! Hned je mi příjemněji. Klobouk je mi sice trochu větší, ale to neva. Stojím rozkročen uprostřed pole.
Najednou cítím chvění. Všechny čipy se aktivují. Ozve se dvoučárkové vysoké cé, což znamená největší stupeň ohrožení. Ionty vzduchu se rozkmitají a malíček na noze se zkroutí do písmene es. Nechápu.
„Nebezpečí, nebezpečí! Aktivuj všechny ochranné systémy! Nebezpečí… velký kovový pták. Jsi napaden lidskou civilizací,“ ozývá se opakovaně.
„Pták? Jaký pták? Co mám dělat?“ křičím. Pozdě! Nade mnou se mihne stín. Přikrčím se. Člověk ničitel! Roztáhnu ruce, abych útočníka vystrašil. Začnu s nimi dokonce mávat. Snad se lekne a dá mi pokoj. Nelekl se a pokoj nenastal. Naopak. Hluk se děsivě přiblížil, posečená stébla obilí se zachvěla, klobouk mi ulétl z hlavy, a já… přestal vidět, cítit a myslet. Malíček se roztekl a mě pokryla neprostupná mlha…
Z dálky slyším slábnoucí kovový hlas:
„Za chvíli dojde ke kolapsu organismu, za chvíli dojde ke kolapssss…“
Obrovský pták zaclonil celé nebe… To je konec. Můj konec. Nebo ne?
Chlapi, podívejte, koho jsem vám přivedl.“ Několik očí se zvedlo a zvědavě si nás prohlíželo.
„Tvrdí o sobě, že je Terminátor. Znáte ne? Takovej kovovej týpek, kterýho prý vytvořila umělá inteligence.“
„Tady Pepu taky stvořila umělá inteligence,“ ozvalo se hned od jednoho stolu, „že Pepíku?“
„Jasně, mám naprogramováno vypít každej den dvacet piv. Tak, ještě pět a mám splněno. Holt umělá inteligence nás opravdu ovládla. Hele, a proč má kabát po mým dědovi. Tyď jsem ho půjčil strašákovi. Že von ho ukrad? Já mu takovou… ubalím, že si ten robot cvrkne do gatí.“
Člověk, který stál vedle mě, se jen usmál:
„Chlapi, klid, všechno vám vysvětlím. Práškuju pole, jako každý pondělí a najednou… vidím, že strašák, tady od Pepy, na mě mává. Strašák na poli ožil. Já se tak lek, že jsem na něho vysypal celej obsah toho bílýho sajrajtu. Vypadal, jak sněhulák. Hned jsem přistál, jdu k němu, modlím se, aby dejchal a on… se postaví, spolkne hrudku pesticidu a se slzami v očích mi opakovaně tvrdí, že mě opravdu nechce zabít, a že je jeden z nejdokonalejších Terminátorů. A pak ještě vyzvídal, jak daleko je Los Angeles a New York. Prý tam jsou jeho bráchové. A ať si dáváme pozor, že někteří kyborgové jsou opravdu zlí. Chlapi, mějte s ním soucit. Musel asi zažít hrozný věci. Takže doufám, že ho přijmete mezi sebe. Jasný?“
„Jasan, brácho, rozumíme, prostě přišel mezi nás… Jožin z bážin… Jóžin z bážin močálem se blíží… Tak vezmi toho svýho robota a sedněte k nám. Mezi vobyčejný lidi. Jóžine, co si dáš? Zelenou?“
Jen jsem pokýval hlavou. Co jiného bych si mohl dát než zelenou, že? Můj vnitřní hlas mi našeptával, že zelená je lahodný nápoj, který lidi oblbuje, rozveseluje a sbližuje.“ A já byl přece smutný, tak trochu rozveselení bych přivítal. A taky, musím se přiznat, že ta písnička se mi fakt líbila. Ještě nikdy jsem nic takového neslyšel. Podíval jsem se na muže, který mě našel na poli. Už jsme si stačili připít na tykání.
„Karle, jak to, že neválčíte s námi, tedy Terminátory? Copak vás neohrožujeme? Nebojíte se nás?“
„Hele, kamaráde, máš to nějak v hlavě pomotaný. Možná je to tím práškem. Buď rád, že žiješ, tolik jedu by zabilo i stádo hrochů. Dej si pivo, odpočiň si, a zítra si o tom popovídáme, ano?“
„Dobrá, ale stejně by mě zaujímalo, kde to jsem.“
„Ach jo. Říká ti něco název Postoloprty?“
„To je někde u Los Angeles?“
„Ne, co máš pořád s tou Amerikou? To je obec v Česku, kousek od Loun. Fakt jsi o ní ještě neslyšel?“
Můj vnitřní hlas nereagoval. Naopak se mi zdálo, že se paměť opět začíná přehřívat. To dělá vždy, když nezná odpověď. A to si všichni mysleli, jak je dokonalá. Omyl. O Postoloprtech ví prd. Doufám, že nedojde ke zkratu.
„Česko, to zní hezky. Jakou řečí tady mluvíte?“
„Hele, víš co, dej si ještě jednu zelenou, pak tě odvedu k nám na kutě, ty se pořádně vyspíš, a ráno si o tom všem popovídáme, ano?“
„Kyborgové nikdy nespí, to nevíš? My neznáme únavu, bolest, radost, smutek. My dokážeme měnit podobu, napodobit hlas… máme schopnost okamžité adaptace, ale hlavně jsme naprogramovaní na zabíjení a ničení… teda… ne všichni, já bych třeba nemohl nikomu ublížit. Nikomu, věříš mi, Karle? Víš, já… když na to pomyslím tak… tak…“
„Nebreč, Jožine. Asi jsi viděl nějakej moc hustej film. Jsi tady už takovou dobu a nikoho jsi nezabil, nic jsi nerozbil, raduješ se, pláčeš jako batole, piješ jako havíř, a mluvíš jako moje manželka. Copak ty můžeš být zlej Terminátor? Teda… jsi Terminátor, ale jen jako. Jasný? Je to tak, chlapi? To je náš hodnej Terminátor! Ať žije náš první postoloprtský Terminátor. Hele, budeš náš ochránce, náš patron. Chlapi, připijeme si na našeho nového patrona!“
Ach, bylo mi tak hezky, zavřel jsem oči a představoval si místnost plnou piva a zelených štamprlek. Tady jsem doma, tady si mě váží a mají mě rádi. Chtěl jsem jim říct, že jsem zmrvený a nepovedený, prostě zmetek, ale neřekl jsem. Proč? Sám nevím. Jako bych někde uvnitř zaslechl:
„Lidé, zvláště muži, bývají často ješitní, domýšlivý, sebestřední, sobečtí a… bordeláři.“
„Ticho!“
Otevřel jsem oči. Místnost byla téměř prázdná.
„Kde jsou všichni?“
Karel mi položil hlavu na rameno.
„Člověče… teda Jožine… ty máš ale výdrž. Jako… jako pravý Terminátor. Jako ten… ani ten by to nedal. Švarc… Škvar… znáš Švancíka? Hele, hospoda už bude zavírat. Půjdeme na kutě, kamaráde a zítra to dořešíme. Ano? Jsi kámoš?“
„Jsem,“ pokýval jsem hlavou a podíval se před sebe. Úžasní lidé… a mají mě rádi. Můj zrak náhle padl na postarší osobu, která seděla téměř nehnutě v protějším koutě. Procesory vyslaly opět zvonivý tón. Zdálo se, že refrech paměti byla téměř u konce.
„Nebezpečí, nebezpečí… nelze plně identifikovat… na blízku neznámý druh androidu… zřejmě použita transformace… nelze přesně označit… může být velmi nebezpečný pro okolí… je možná agresivita… zabíjí vše živé, zabíjí a ničí… zabíjí a ničí…“
„Karle, kdo je ten muž v rohu. Vypadá velmi podivně.“
„Hele… toho si moc nevšímej. To je starej Vomáčka… za týden má vosumdesát a v těle raka… víš, co je to za svinstvo, že? Ten… už má vykopanou jámu… takovej je život…“
„On má v těle raka, já tekutý kov. Všiml sis jeho očí? Zelený! Zřejmě jsme se setkali s nejnovějším modelem. Neboj, Karle, já vás ochráním. Víš, jak se nejlépe eliminují… Terminátoři, kyborgové, nebo tihle androidi? Ne? Ponoříš je do vody. A to je konec. Jen to zabublá. Chceš, aby se z robota stala obyčejná bytost, hoď ho do vody. Sleduj, Karle.“
„Neblbni, Jožine, já vím, že jsi borec, ale zase to nepřeháněj. Von má… asi zelený zákal.“ Můj přítel složil hlavu na stůl a usnul.
Přistoupil jsem ke starci, který mě snad ani nezaregistroval. Výčep byl opuštěný, hostinský někam zmizel.
„Já vím, kdo jsi,“ začal jsem zostra. Po několika pivech a těch roztomilých štamprlích jsem se cítil skvěle. Žádná lítost, strach ani ostych. Sebevědomí ze mě jen sálalo.
„Na mě si nepřijdeš, ani když změníš podobu, šmejde. Chceš zabít mí kamarády, že? Zničit jejich životy a vše okolo. Ne! To ti nedovolím. Víš, kdo já jsem?“
„Nevím,“ ozvalo se tiše, „ale máš hadry po Olinovi. Už tady taky není…“
„Jsem Terminátor… Jožin a teď sleduj.“ Než se stařec stačil nadechnout, uchopil jsem ho za košili a jedním mohutným švihem ruky vyhodil otevřeným oknem ven. Sto metrů nedaleko byl rybník. Osm vteřin trvalo, než se ozvalo šplouchnutí, a další tři, než se vše zase uklidnilo.
Vrátil jsem se ke Karlovi.
„Viděls, jak letěl, robot jeden. Já přece nenechám nikoho, aby ubližoval mým kamarádům. Jasný, ne?“
Karel zdvihl hlavu.
„Jasný, rozumím, hlavně už půjdeme na kutě. Dáme si ještě něco k snědku a vyrazíme. Ano?“
„Jak chceš, my kyborgové, ale nejíme.“
„Běž s tím už do prčic, Jožine! Objednáme si ham… ham… hamburger, nabaštíme se, zapijeme pi… pi pivem a půjdeme domů.“
„Jak myslíš Kar… Co jsi to říkal? Ham…“
„Burger… tady, tady máš tu svou Ameriku. Hamburger, to je pochoutka. Maso nám dodá energii, sílu, budeme lámat skály. Nikoho se nelekneme. Hambáč, to je žrádlo.“
„Aha, tak už vím, proč po mně chtěli, abych zničil všechno, co se týká ham… hamburgerů. Ten ham… burger dodává mužům sílu, odolnost, houževnatost a to pivo vás zocelí. Pi… pi… pivo! A to oni nechtěli. Rozumíš, Karle? Hamburger a pivo to je vaše palivo! Vy jste asi opravdu zvítězili. Naši nejlepší zahynuli a otec si vzpomněl na mě. Poslal mě na smrt. Chápeš?“
„Vůbec nevím, o čem mluvíš, kámo. Někdy mám pocit, že jsi fakt odněkud… že tě někdo… já nevím kdo. Tak blbej přece člověk být nemůže. Von ten svět je fakt asi komplikovanější, než jsem si myslel. Znám jednoho doktora, je přes hlavu, zítra za ním zajdeme, ano? A hele, kde je starej Vomáčka?“
„V rybníku. Vhodil jsem ho tam. Není to Vomáčka! Je to nejmodernější typ androidu. Na mě si ale nepřijde. Vůbec jsem neměl strach. Buď v klidu.“
„Uf, chlape, mě z tebe jebne. Pojď, rychle vypadneme, ať to není na nás.“
„Ještě si dáme ten ham… ham…“
Otevřely se dveře. Vešel starý Vomáčka a za ním hned hostinský.
„Víte, kde jsem ho našel? Koupal se v rybníku. Plaval jako delfín. Je úplně vyměněnej. Prej najednou spadl do vody. Co se tady stalo, nevíte?“
„Ne,“ vykřikl Karel, „my už…“
„My si dáme ještě ten ham… hamburger a pivo.“
„Chlapi, nemáte už dost?“
„Hele, Jožin má misi a my, mu ji musíme pomoct splnit. Teď sežereme tvoje hambáče a… zvítězíme. Roboti nás nedostanou. Mám pravdu, Jožine?“
„Neřekl bych to líp, Karle.“
„Jo, jo…“ ozval se starý Vomáčka. „Někteří roboti jsou fajn… já pamatuju ze svýho mládí taky jednoho, jmenoval se Emil, robot Emil. Ten chroustal zase šroubky a… a chlapi můžu si k vám přisednout? Pokecáme.“
Oba jsme pokývali hlavou.
„Jaká byla voda?“ zeptal jsem se.
„Skvělá, super! Jsem úplně novej člověk. Jako bych se znovu narodil.“
Vstal jsem.
„Kam zase jdeš, Jožine?“
„Klid, já se vrátím… jen se trochu zchladím.“
Vyšel jsem ven, rozběhl se a skočil do rybníka.
Tak a to je vše. Od té doby bydlím v Postoloprtech, pomáhám lidem a oni pomáhají mně. Mají mě rádi. Ptáte se, zda jsem stále Terminátorem?
„Hele, starejte se o sebe, ano?“
Konec
