Článek
Jsem mileniál. Vyrostla jsem na seriálu Přátelé, s kamarády jsme místo zpráv používali signální prozvánění a Titanic jsem poprvé viděla v televizi jako film století.
Byl to první katastrofický film, který jsem kdy viděla. Pamatuji si dodnes, že se mi na konci neudělalo dobře. Ten příběh se skutečně stal a dodnes mě fascinuje. Na výstavu, která je této katastrofě věnovaná, jsem se ale vydala až letos, přestože poprvé byla v ČR k vidění již v roce 2008.
„Je 10. dubna 1912 v přístavišti Southampton na jihu Anglie,“ zní z neviditelných reproduktorů při vstupu do hlavní části výstavy.
Jako spolucestující jsem si přivedla dvě kamarádky. Každá z nás obdržela svůj palubní lístek s reálným jménem a popisem cestujícího lodi RMS Titanic. Zjišťujeme, že dvě z nás mají jména lidí z první třídy. Já dokonce nejbohatšího člověka na palubě – Johna Jacoba Astora IV. Zda jsme katastrofu přežili, se na lístcích nepíše.
Titanic byl plovoucí palác
Závěsy se rozhrnuly a stevardka nás usazuje do sálu s uvítací audiovizuální projekcí, která nás – podobně jako románové předmluvy – vtahuje do děje.
Mě však příběh opravdu zaujme až v dalším sále věnovaném cestujícím. Jeden z nich popisoval Titanic jako „plovoucí palác“. Těm slovům uvěřím hned, jak uvidím repliku kajuty první třídy, která se dá srovnat s apartmánem ve špičkovém benátském hotelu.
Zlatem a dřevem vykládané nástěnné panely, masivní nábytek a křišťálové lustry. To vše bylo nachystané často pro jednoho člověka či pár. Není se co divit, že koupě cesty do New Yorku v takovém apartmá cenově přesahovala tehdejší cenu celého domu. Jsem ohromena. Přistihla jsem se při myšlence, že bych to také chtěla zažít. Všudypřítomné vědomí známého konce mnou ale hned otřese.
Výstava vyvolává otázky
Vstupujeme do strojovny. Audio nahrávky, které slyšíme v pozadí, opravdu navozují dojem, že se pohybujeme v blízkosti velkých strojů. Vystavené artefakty odhalují, že šlo o masivní strojní zařízení. Nedivím se, že se tehdy myslelo, že loď je nepotopitelná.
Ukázky velikosti nýtů a částí lodního šroubu doslova berou dech. Znovu v nás vyvolávají otázky: Jak se vlastně stalo, že takový kolos skončil na dně Atlantiku?
„Tam se nemohlo vejít 65 lidí“
Na zemi si všímáme obrysu záchranného člunu. „Tam se přece nemohlo vejít 65 lidí,“ pronesla kolemjdoucí dáma. Je to maximální kapacita člunu. Při pročtení popisků zjišťujeme, že tuto kapacitu naplnilo jen pramálo z nich. Návštěvník je tak opět konfrontován s pocitem, že všechny ty hrozné věci se možná nemusely stát.
Samotná výstava vyvolává dojem, že lidská touha po slávě a moci, po pokoření přírodních zákonů, s sebou nese i mnohé oběti. S kamarádkami mezi sebou v tu chvíli téměř nemluvíme. Došla nám slova.
Nejbohatší muž na palubě nepřežil
Hned vedle je vysoká tabule se jmény cestujících. Teprve nyní můžeme vyhledat jména ze svých palubních lístků.
Můj pasažér, John Jacob Astor IV, katastrofu nepřežil. Jeho těhotná manželka však ano. „Pravý gentleman,“ říkám si. Posadil svou rodinu do záchranného člunu a sám zahynul.
U této tabule panuje téměř úplné ticho. Je to takřka pietní místo.
Záběry od Jamese Camerona jsou součástí výstavy
Poslední část výstavy nás vrací opět do reality, byť té filmové. Je věnována filmovým adaptacím napříč desetiletími.
Největší prostor dostává jedno z nejvěrnějších zpracování tehdejších událostí – film Titanic od režiséra Jamese Camerona. Pro věrohodnost filmu se dokonce několikrát sám potopil k vraku lodi. Jeho záznamy se navíc používají i v rámci této výstavy. Nám, fanouškům filmu, to připadá jako zajímavý detail expozice.
K vidění je ale i smyšlená část filmového příběhu – repliky kostýmů, šperků i inkriminovaného Renaultu Type CB Coupé de Ville. Dokonce i s věhlasným obtiskem dlaně na zadním okénku. To je mírně umaštěné. Nejsem si proto jistá, zda to byl účel vystavovatelů, nebo vtípek některého z návštěvníků.
Tím pro nás „pasažéry“ skončila výstava, kterou shlédlo více než 35 milionů lidí po celém světě. Odcházíme stále v úžasu, a ještě dlouhé minuty se bavíme o události i o jednotlivých lidských příbězích, o nichž jsme předtím neměli ani ponětí.
Jsem si jistá, že na tento příběh se nezapomene. A to i přesto, že Titanic leží zhruba 600 kilometrů od pobřeží Newfoundlandu v hloubce téměř čtyř kilometrů pod hladinou oceánu.
