Článek
V secesní budově kina Lucerna se potkávám s mými třemi kamarádkami na den sv. Valentýna. Nebudu nic tajit, byl to záměr. Kde jinde a kdy jindy by prostředí a okolnosti umocnily sílu jednoho z největších milostných příběhů v naší historii. Přestože premiéra filmu proběhla již o tři dny dříve, zájem o lístky byl obrovský. Nasvědčuje tomu i fronta na dámské toalety, která se v kinokavárně pod promítacím sálem táhne až k baru. Litry prosecca a tácy chlebíčků sytí hosty a krátí čas při nekonečném čekání. Vzrušení z očekávané nové adaptace slavného milostného dramatu je všudypřítomné.
Konečně se dveře sálu otevírají. Zlaté zdobené balkony osvětlené teplým světlem působí opulentně. Divadelní sklápěcí sedačky v divácích vzbuzují dojem, že se na plátně odehraje něco hodnotného. Bouřlivé výšiny jsou rozhodně filmem, kterému nestačí jen multikino. Tyhle prostory si filmy vybírají.
Konečně technici tlumí osvětlení. Diváci jsou usazeni. Až na nebohého opozdilce, který teď musí zvednout diváky ze sedačky z celé půlky řady. „Tomuhle já říkám trailer k filmu,“ prohlásí jedna z divaček, kolem které se statný mladík musel chtě nechtě protáhnout, aby se usadil na volné místo v řadě. Než utichl jemný smích, plátno se rozzářilo.
Následujících 136 minut plné vizuálního přepychu naprosto věrně naplnily mou vlastní představu o ztvárnění tohoto díla. Nezbytné škrty děje i postav byly jako v mnoha dřívějších adaptacích nevyhnutelné. Přesto Emerald Fennell dokázala do filmu dostat přesně to, co jakákoliv dívka či dospělá žena vnitřně prožívá při čtení. Sám původní text by totiž vydal na minimálně dva filmy.
To, že obsazením jsou herci o celou dekádu starší než původní postavy mi v tomto filmovém ztvárnění příliš nevadilo. Zvlášť proto, že Margot Robbie herecky bravůrně vystihla všechny polohy postavy - od naivní mladé dívky, přes ženu prahnoucí po životních jistotách až po touhou sžíranou milenkou. Dokázala by to stejné, kdyby byla čerstvá dvacátnice? Režisérka si zvolila dramaturgicky silné obsazení vyzrálých herců naprosto vědomě a udělala dobře.
Jacob Elordi, postavší jako nová hvězda z filmu Frankenstein (2025), ve snímku dál prohlubuje svou hereckou záři o charakterní rozměr. Povedlo se mu postavit se vedle „paní herečky“ a neohnout záda, byť doslovně to bylo nezbytné se svými 196 cm. Možná proto to mezi hlavními protagonisty na plátně krásně funguje a divák má tak pocit, že se je nikdo nesnaží obelhávat.
Ve chvíli, kdy Heathcliff (Jacob Elordi) slibuje Catherine (Margot Robbie) věčnou oddanost hraje v pozadí smyčcový doprovod. „Já neodejdu, já nikdy neodejdu,“ slyší diváci za jemné přítomnosti jemné melodie a celý sál mu to věří. Když autorka navíc využije přímé citace z původního románu: „…v něm žiju daleko víc než sama v sobě. Naše duše… - těžko říct, co v nich je - ale jsou z jednoho kusu,“ získává si náklonnost diváků nadobro. Sál tají dech.
Netřeba dodávat, že nejedna ze starších adaptací získala ocenění kritiků či dokonce nominaci na Oscara. Je nutné si tedy položit otázku, kam míří tato nová adaptace? Stane se novou romantickou legendou jako Wylerova adaptace z roku 1939? Nebo cílí na artové publikum jako verze z roku 2011 od Andrei Arnold? Řekla bych, že splňuje obojí.
Dechberoucí kulisy, práce koloristů a syrové vykreslení tehdejší předviktoriánské éry v té nejdrsnější podobě posouvá snímek k výšinám. Syrově-poetická, téměř hmatatelná vizualita dostává diváka přímo do děje. Přesto, do tohoto světa dokázala Emerald Fennell propašovat i notnou dávku propracovaného humoru a metafor, které bavily v různých polohách během celého filmu. Něco, čím si bezesporu zahákla nejednoho současného diváka.
Film skončil. Do poslední chvíle držel diváky v napětí. Světla zhasla a my vydechly. „Tak to by naši chlapi určitě nedali,“ krásně zhodnotila má přítelkyně zážitek, který rezonoval ještě dlouhé hodiny poté. Měla pravdu, my jsme rozhodně byly cílovou skupinou, přesto si troufám říci, že film ve svých kvalitách dokáže nabídnout mnohé i širšímu publiku.
Použitá citace: překlad Květa Marysková, 1973, Lidové nakladatelství
