Slibuji věrnost České republice. Co vlastně slíbil poslanec?

Existují věty, které opakováním ztrácejí svou váhu. Stávají se součástí ceremonie. Zazní, zatleská se a jde se dál. Poslanecký slib by mezi ně patřit neměl.

Každý poslanec a senátor říká:

„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Čtyři jednoduché principy.

Republika. Zákon. Všechen lid. Svědomí.

A právě proto stojí za to ptát se, co tato slova znamenají ve chvíli, kdy skončí slavnostní schůze a začne skutečná politika.

Začněme nepříjemnou skutečností. Politik smí lhát.

Přesněji: ne každá politická lež je trestným činem.

Kandidát může před volbami něco slíbit a po volbách svůj slib nesplnit. Může změnit názor. Může zjistit, že slib byl ekonomicky nerealistický. Může uzavřít koaliční kompromis. Může dokonce vědomě říkat něco, čemu sám nevěří.

Trestní zákoník z toho automaticky trestný čin nedělá.

A je to vlastně logické. Kdyby o pravdivosti politických slibů rozhodoval státní zástupce nebo soudce, přestala by politika být svobodnou soutěží a justice by se stala arbitrem politických programů.

Jenže z toho nevyplývá, že politická lež nemá následky. Má následky politické, morální a demokratické.

Demokracie totiž stojí na informovaném souhlasu občana. Jestliže někdo systematicky získává tento souhlas prostřednictvím nepravdivých tvrzení, vědomě nereálných slibů a strachu, může jednat v mezích trestního práva, a přesto poškozovat samotnou kvalitu demokratického rozhodování.

Zákon totiž stanoví pouze nejzazší hranici.

Slušnost, odpovědnost a ústavní kultura začínají podstatně dříve.

První věta slibu zní:

„Slibuji věrnost České republice.“

Nikoli premiérovi.

Nikoli předsedovi strany.

Nikoli poslaneckému klubu.

Nikoli podnikatelskému impériu.

Dokonce ani vlastním voličům.

Česká republika je něco jiného než vláda, která jí právě vládne.

Náš stát přece nevznikl, aby jen doufal.

Proto může být opoziční politik velmi tvrdým kritikem vlády a současně naprosto loajálním občanem republiky.

Věrnost státu nespočívá v poslušnosti jeho momentálním vládcům.

Právě naopak.

Někdy může věrnost republice vyžadovat odpor proti tomu, co vláda dělá.

Tady se dostáváme k možná nejpozoruhodnější části slibu.

Poslanec neslibuje:

„Budu hájit zájmy lidí, kteří mě volili.“

Říká:

„v zájmu všeho lidu“.

To je obrovský rozdíl. Po zvolení není poslancem pouze svého volebního kmene.

Je poslancem republiky. Neměl by tedy svou rétorikou ani náznakem podporovat nepřátelské motivy jiného státu. Dotyční politici jistě budou vědět, koho nemusím jmenovat.

Samozřejmě bude prosazovat svůj politický program. Konzervativec nebude nucen stát se liberálem, socialista pravičákem ani euroskeptik federalistou. Ale existuje hranice mezi politickým soupeřením a představou, že část vlastních spoluobčanů už vlastně do národa nepatří.

Jakmile začne politika systematicky potřebovat „vnitřního nepřítele“, měli bychom zpozornět.

Protože občané nejsou materiál pro politický marketing.

Strach je mimořádně účinný politický nástroj.

Člověk ve strachu hledá jednoduché odpovědi. Chce vědět, kdo za problém může. Chce autoritu, která slíbí ochranu.

A především chce nepřítele, kterého lze označit.

Migrant. Ukrajinec. Brusel. Liberál. Opozice. Novinář. Nezisková organizace. Nebo kdokoliv jiný.

Samotná tvrdá politická rétorika ještě není porušením Ústavy.

Ale z hlediska poslaneckého slibu vzniká legitimní otázka:

Lze dlouhodobě rozdělovat společnost na „náš lid“ a ty ostatní a současně tvrdit, že svůj mandát vykonávám v zájmu všeho lidu?

Na tuto otázku už neodpovídá trestní zákoník.

Odpovídá na ni občan.

Ještě vážnější je bezpečnost.

Evropa dnes nežije ve stejné bezpečnostní situaci jako před dvaceti lety.

Rusko vede válku proti Ukrajině. NATO jej označuje za dlouhodobou hrozbu pro euroatlantický prostor. Evropské státy proto zvyšují obranné výdaje a snaží se obnovovat schopnosti, které po skončení studené války zanedbávaly.

Z toho neplyne, že každý návrh na zvýšení vojenských výdajů je automaticky správný.

Kontrola zakázek je nezbytná. Debata o tom, kolik prostředků má jít na obranu, je legitimní. Stejně legitimní je otázka, zda armáda nakupuje efektivně. Ale existuje rozdíl mezi kontrolou obranných výdajů a vytvářením dojmu, že samotná příprava na obranu je nějakým druhem válečného štváčství.

Příprava hasičského sboru není přáním požáru.

Stejně tak příprava armády není přáním války. Úkolem státu není doufat, že se nic nestane. Úkolem státu je zajistit, aby se případnému agresorovi útok nevyplatil. Tomu se říká odstrašení.

A právě zde dostává věta „věrnost České republice“ velmi praktický obsah.

Ještě obtížnější otázka vzniká, když se veřejná moc střetává se soukromými ekonomickými zájmy politika.

Zde bych byl mimořádně opatrný se slovy jako „krádež“, „rabování“ nebo „zločin“.

O vině rozhodují soudy. Ale občan nemusí čekat na trestní rozsudek, aby mohl klást otázky o střetu zájmů.

Jestliže vrcholný politik současně stojí ve vztahu k rozsáhlému ekonomickému uskupení, které může být ovlivňováno rozhodnutími státu, je legitimní ptát se:

Kdo koho kontroluje?

Jsou rozhodnutí institucí skutečně nezávislá?

Existují dostatečné pojistky?

Je veřejný zájem bezpečně oddělen od soukromého?

A právě případ vztahu Andreje Babiše k Agrofertu ukazuje, jak složitá tato otázka může být.

České instituce mohou dospívat k jednomu právnímu názoru, evropské orgány mohou mít další pochybnosti a premiér může tvrdit, že své povinnosti splnil.

Občan nemusí předstírat, že je soudcem. Ale má právo chtít průhledné, nezávislé a přezkoumatelné rozhodování.

Protože stát není advokátní kancelář svého premiéra.

Není ani advokátní kanceláří opozice.

Stát má být advokátem veřejného zájmu.

A právě zde se vracíme k posledním slovům slibu.

Poslanec slibuje výkon mandátu:

„podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“.

Ústava tento princip ještě posiluje. Poslanci a senátoři nejsou při výkonu mandátu vázáni žádnými příkazy.

To je princip volného mandátu. Poslanec tedy není hlasovacím automatem předsedy strany. Není zaměstnancem stranické centrály. Není delegátem, kterému někdo před hlasováním předá závazný příkaz. Samozřejmě existuje stranická disciplína. Bez ní by parlamentní politika prakticky nemohla fungovat. Ale konečné rozhodnutí je ústavně jeho.

Proto tam stojí slovo svědomí.

Tady přichází paradox.

Pokud poslanec slib odmítne složit nebo jej složí s výhradou, mandát mu zaniká.

Pokud jej však slavnostně složí a následně se začne chovat způsobem, který část společnosti považuje za jeho popření, neexistuje automatický mechanismus:

porušil slib – ztrácí mandát.

A podle mého názoru je dobře, že neexistuje. Kdo by totiž rozhodoval, co přesně znamená „zájem všeho lidu“?

Vláda?

Parlamentní většina?

Soud?

Prezident?

Takový mechanismus by mohl být velmi snadno zneužit proti opozici. Proto je poslanecký slib především závazkem ústavním, politickým a morálním. Trestní právo nastupuje až tehdy, když politik svým jednáním naplní znaky konkrétního trestného činu.

Existuje však instituce, na kterou se někdy zapomíná.

Občan.

Demokracie předpokládá, že politik může lhát a občan jej může přestat volit. Že politik může porušit slib a novinář mu jej může připomenout. Že vláda může přijmout špatné rozhodnutí a opozice je může napadat. Že parlamentní většina může zneužívat svou politickou převahu a občanská společnost může protestovat.

A že každá vláda nakonec musí znovu předstoupit před veřejnost.

Proto není nejdůležitější otázkou:

„Můžeme tohoto politika zavřít?“

Mnohem častěji bychom se měli ptát:

„Má tento politik ještě naši důvěru?“

Poslanecký slib není magická formule. Je to měřítko. A právě proto bych jej možná před každým významným hlasováním pověsil na stěnu Poslanecké sněmovny. Ne jako výhrůžku. Jako připomínku.

Věrnost České republice.

Ne straně.

Ústava a zákony.

Ne momentální účel.

Zájem všeho lidu.

Ne pouze vlastního elektorátu.

Nejlepší vědomí a svědomí.

Ne slepá poslušnost politickému vedení.

A potom bych každému poslanci ponechal přesně tu svobodu, kterou mu Ústava dává.

Ať hlasuje, jak považuje za správné.

Ale ať je připraven občanům vysvětlit proč.

Protože nejdůležitější část poslaneckého slibu možná není první slovo:

„Slibuji.“

Nejdůležitější je to, co následuje potom.

A demokracie nezačíná tím, že politikovi věříme.

Demokracie začíná tím, že máme právo se ho ptát, zda ještě jedná podle toho, co nám slavnostně slíbil.

Text je občansko-politickou esejí, nikoli právním posudkem. Jeho východiskem je přesné znění Ústavy České republiky a principy zastupitelské demokracie.

Je třeba důsledně rozlišovat politickou, morální, ústavněpolitickou a trestněprávní odpovědnost. Nesplnění volebního slibu, politická manipulace nebo jednání, které občan považuje za rozporné s veřejným zájmem, samy o sobě automaticky neznamenají spáchání trestného činu. Stejně tak pojem „vlastizrada“ má v trestním právu podstatně užší význam než v běžné politické polemice.

Smyslem textu proto není nahrazovat soud, ale připomenout občanům měřítko, které si poslanci a senátoři stanovují sami složením ústavního slibu.

Základním pramenem je ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

Článek 23 odst. 3 stanoví:

„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Pro výklad textu jsou podstatné také:

čl. 2 odst. 1 a 3 – lid je zdrojem veškeré státní moci a státní moc slouží všem občanům;

čl. 6 – politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny, avšak rozhodování většiny musí dbát ochrany menšin;

čl. 25 písm. a) – mandát poslance nebo senátora zaniká odepřením slibu nebo složením slibu s výhradou;

čl. 26 – poslanec a senátor vykonávají svůj mandát osobně, v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy;

čl. 27 – upravuje parlamentní indemnitu a imunitu, zejména nemožnost postihnout poslance či senátora za hlasování v komoře a nemožnost trestně jej stíhat za projevy učiněné v komoře nebo jejích orgánech.

Pramen: Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna: Ústava České republiky, ústavní zákon č. 1/1993 Sb., zejména čl. 2, 6 a 23–27.

Článek 26 Ústavy zakotvuje princip tzv. volného mandátu. Poslanec není právně pouhým vykonavatelem příkazů své politické strany, předsedy klubu ani svých voličů. Mandát vykonává osobně a podle ústavního slibu.

To samozřejmě nevylučuje politickou odpovědnost vůči voličům ani existenci stranické disciplíny. Znamená to však, že konečným nositelem mandátu je konkrétní poslanec či senátor a jeho rozhodování nemůže být ústavně nahrazeno závazným příkazem politické strany.

Také soudní judikatura zdůrazňuje osobní odpovědnost parlamentaristy a význam jeho nejlepšího vědomí a svědomí při výkonu mandátu.

Prameny: Ústava České republiky, čl. 23 a 26; judikatura Nejvyššího správního soudu k povaze parlamentního mandátu, mj. rozhodnutí Vol 84/2017–175.

Bezpečnostní pasáže eseje vycházejí z aktuálního hodnocení Severoatlantické aliance.

NATO označuje ruskou agresivní válku proti Ukrajině za nejzávažnější hrozbu pro euroatlantickou bezpečnost za několik desetiletí a Rusko považuje za dlouhodobou bezpečnostní hrozbu. Aliance současně reaguje rozsáhlým posilováním kolektivní obrany a východního křídla.

Je však nutné odlišovat dlouhodobou bezpečnostní hrozbu od bezprostředně očekávaného vojenského útoku.

Generální tajemník NATO Mark Rutte dne 30. září 2026 výslovně uvedl, že podle aktuálního hodnocení neexistuje bezprostřední hrozba útoku na území NATO. Současně zdůraznil potřebu pokračovat v investicích do obrany, protože Rusko disponuje významnými vojenskými kapacitami a představuje pro Alianci dlouhodobou hrozbu.

Z toho důvodu text netvrdí, že ruský útok na Českou republiku či jiného člena NATO bezprostředně nastane. Tvrdí, že stát musí při své obranné politice reagovat na reálně změněné evropské bezpečnostní prostředí.

Prameny: NATO: Deterrence and Defence, aktualizováno 25. 6. 2026; NATO: Strengthening NATO's Eastern Flank, aktualizováno 29. 9. 2026; vystoupení generálního tajemníka NATO Marka Rutteho na Euronews Defence & Space Summit, 30. 9. 2026.

Ministerstvo obrany uvádí, že rozpočet jeho kapitoly pro rok 2026 činí přibližně 154,8 miliardy Kč. Oproti návrhu předchozí vlády byl snížen o 21 miliard Kč.

Podle Ministerstva obrany nemělo toto snížení znamenat rušení již zahájených modernizačních projektů. Přibližně 16,4 miliardy Kč bylo přesunuto do financování plánovaných projektů v roce 2027; další úspory se týkaly zejména provozních výdajů.

Pro rok 2027 vláda počítá s částkou přibližně 191 miliard Kč přímo v kapitole Ministerstva obrany, což vláda vyjadřuje jako dvě procenta HDP.

Proto je přesnější diskutovat o výši, struktuře, načasování a dostatečnosti obranných výdajů, nikoli tvrdit, že Česká republika svoji obranu jednoduše „zrušila“.

Prameny: Ministerstvo obrany ČR: Základní informace k rozpočtu MO na rok 2026, 2. 2. 2026; Ministerstvo obrany ČR: informace k přípravě rozpočtu na rok 2027; Vláda ČR: tisková konference po jednání vlády, 21. 9. 2026.

Můžeme kritizovat politika za jeho výroky, hlasování, hospodaření, bezpečnostní politiku, střet veřejného a soukromého zájmu nebo nesplněné předvolební sliby je legitimní součást demokratické kontroly.

Označit jej za pachatele trestného činu je však něco jiného.

Proto dávám přednost otázce:

„Jak jednání politika odpovídá slibu, který na svou čest složil České republice?“

Protože na první otázku musí politik odpovědět občanům.

O druhé rozhoduje soud.