Článek
Evropa dostává další varování.
Polský premiér Donald Tusk nyní veřejně upozornil na informace, podle nichž Rusko může připravovat dronové nebo raketové útoky proti území států NATO podporujících Ukrajinu. Útoky by přitom mohly být vydávány za nehody či incidenty tak, aby otestovaly reakci Aliance.
Neznamená to, že zítra začne válka Ruska s NATO.
Znamená to něco jiného: Evropa si už nemůže dovolit plánovat svoji bezpečnost podle toho, v co doufá. Musí ji plánovat podle toho, co je protivník schopen udělat.
A právě v této chvíli česká vláda vysílá velmi nešťastný signál.
Andrej Babiš slíbil pro rok 2027 obranné výdaje přibližně na úrovni 2 % HDP. Jenže NATO už není u starého dvouprocentního cíle. Spojenci se v Haagu zavázali směřovat do roku 2035 k 3,5 % HDP na základní obranné potřeby a dalším 1,5 % na širší bezpečnostní investice. Předchozí český plán navíc počítal s postupným růstem obranných výdajů ke 3 % HDP v roce 2030.
Proto bych se premiéra neptal, zda chce válku.
Nikdo rozumný válku nechce.
Ptal bych se ho na něco mnohem důležitějšího:
Pane premiére, jakou cenu jste ochoten zaplatit za to, aby si Rusko válku s Českou republikou nikdy nedovolilo?
Mír není politický program o jednom slově
A možná je právě tady největší intelektuální podvod na voliče v celé debatě. „My nechceme válku. My chceme mír.“
Kdo by ji chtěl? Nicméně agresor má jasno.
Andrej Babiš včera řekl, že posílení protivzdušné obrany je prioritou jeho vlády. Dobře.
Potom je ale namístě položit premiérovi podstatně nepříjemnější otázku:
Pane premiére, jestli skutečně chápete závažnost ruské hrozby, odpovídá tomu také obranná politika vaší vlády?
Protože Česká republika neleží někde za evropským bojištěm.
My ležíme uprostřed evropské šachovnice.
Polsko, Německo, Česko, Rakousko, Slovensko a Maďarsko vytvářejí geografický pás mezi východem a západem Evropy. Nejsou všechny členy NATO — Rakousko není — a jejich zahraniční politiky se výrazně liší. Právě proto by bylo chybou představovat je jako jeden blok.
Strategický význam tohoto prostoru je ale zřejmý.
Vedou jím dopravní, energetické a komunikační tepny. Procházejí jím trasy důležité pro přesun spojeneckých sil. Polsko představuje klíčovou součást východního křídla NATO. Německo je zásadním logistickým a vojenským uzlem. Česká republika leží mezi nimi.
Rusko přitom nemusí dobýt Berlín ani obsadit Prahu, aby Evropu vážně oslabilo.
Stačí oslabovat jejichschopnost jednat společně.
A přesně v této oblasti už konflikt probíhá.
Česká BIS ve své nejnovější výroční zprávě popisuje pokračující ruské hybridní působení proti České republice: dezinformace a propagandu, verbování lidí pro možné sabotáže, zpravodajské operace i kybernetické útoky. NATO současně konstatuje rostoucí počet nepřátelských ruských aktivit proti členům a partnerům Aliance — od narušování vzdušného prostoru přes kybernetické útoky až po sabotáže.
Ano, je to Rusko, kdo teď provádí činy, za které se sklízí opovržení a odsouzení. Ono není žádná oběť své války proti Ukrajině.
To je důležitý rozdíl.
Válka nezačíná až prvním tankem na hranici.
Moderní konfrontace může začínat útoky na počítačové sítě, sabotážemi, operacemi zpravodajské služby, manipulací informačního prostoru nebo snahou přesvědčit obyvatelstvo napadené země, že jeho spojenci jsou vlastně nepřátelé a skutečný protivník je pouze nepochopený partner.
Stačí přesvědčit několik figur, aby se přestaly hýbat.
A právě tady začíná odpovědnost české vlády.
Premiér nemusí být ruským agentem, aby dělal špatnou bezpečnostní politiku. Nicméně výsledky jeho práce a politického jednání vidíme.
Nemusí dostávat instrukce z Moskvy, aby jeho rozhodnutí objektivně vyhovovala ruským strategickým zájmům.
A stejně tak nestačí někoho označit za „ruského koně“ a považovat tím analýzu za dokončenou.
Podstatná je jiná otázka:
Posiluje současná politika schopnost České republiky odolat ruskému tlaku, nebo ji oslabuje?
To je měřitelné. Armáda. Protivzdušná obrana. Munice. Rezervy. Kybernetická bezpečnost. Ochrana kritické infrastruktury. Protiletecké kryty a jejich kapacita? Vážně si myslíte, že to ochrání všechny obyvatele? Jste připraveni na smrt, která může přijít třeba po skončení této věty?
Dále k tomu patří: Schopnost přijmout a přesouvat spojenecké síly. Odolnost společnosti proti zahraničnímu vlivu. A především věrohodnost našich závazků vůči spojencům.
NATO dnes otevřeně říká, že potřebuje více protivzdušné a protiraketové obrany a že ruská dronová a raketová hrozba je skutečná a rostoucí. To není halucinování šamanů a ezoscény. To je bezpečnostní realita.
Proto jsou dvě procenta HDP pouze číslem, které vůbec nikoho neochrání.
Skutečná otázka zní: Máme schopnosti odpovídající hrozbě?
A pokud ne, kdy je budeme mít?
A teď se ptám vás, pane premiére Babiši a pane předsedo Poslanecké sněmovny Okamuro: Uvažujete někdy, také o vlastní politické odpovědnosti?
Nemluvím trestní odpovědnosti za hypotetickou budoucí „vlastizradu“. To může posuzovat pouze právo na základě konkrétních skutků. Ty jsou už vidět.
Mluvím o odpovědnosti předsedy vlády, Mluvím o politické odpovědnosti lidí, kterým byla svěřena moc..
Co kdyby se nejhorší bezpečnostní scénáře jednou skutečně začaly naplňovat?
Co kdyby byla napadena země NATO?
Co kdyby přišel útok proti kritické infrastruktuře?
Co kdyby české území zasáhl dron nebo raketa?
Co kdyby umírali čeští občané?
A vy byste potom musel před veřejnost předstoupit a vysvětlovat, proč jste v době, kdy zpravodajské služby a naši spojenci opakovaně varovali před rostoucím nebezpečím, považoval určité obranné schopnosti za příliš drahé?
To není obvinění.
To je otázka politické odpovědnosti, kterou musí snést každý premiér. To je otázka politické odpovědnosti, kterou musí snést každý člověk vykonávající nejvyšší ústavní funkce.
Protože vláda nemá pouze spravovat důchody, daně a cenu elektřiny a státní rozpočet.
Stát vznikl mimo jiné proto, aby poskytoval bezpečnost. To je skutečná suverenita a ne blouznění po státních symbolech.
A pokud nedokáže chránit vlastní území, obyvatelstvo a svobodu politického rozhodování, začíná ztrácet samotnou podstatu své suverenity. A tady se dostáváme k pojmu, který se v české politice používá téměř obřadně:
Suverenita totiž skutečně není koruna.
Není to vlajka. Není to heslo „Česká republika na prvním místě“.
Suverenita je schopnost rozhodovat o vlastním osudu a zabránit jiné mocnosti, aby o něm rozhodovala za něj.
Proto Rusko nemusí Českou republiku okupovat, aby českou suverenitu poškodilo. Stačilo by získat dostatečný vliv na naše rozhodování. Stačilo by, kdybychom se začali bát bránit vlastní zájmy. Stačilo by, kdybychom nevěřili spojencům. Stačilo by, kdybychom rezignovali na vlastní obranu. Stačilo by, kdybychom sami dospěli k názoru, že odpor je příliš drahý. Že si premiér raději bude vydržovat voliče, kterým záleží jen na penězích, přestože bezpečnost jejich dětí a vnuků také něco stojí..
Tohle není strašení, to je seznamování s realitou a s rizikem, za jehož zvládání je stát odpovědný.
A pro Moskvu by takové oslabení evropské vůle bylo podstatně levnější než cesta tankové armády přes Evropu.
A právě tady bych se vás, pane premiére, zeptal:
K čemu jste dostal mandát vládnout?
Říci občanům, že chcete mír, není bezpečnostní politika. Je to asi tak informativní, jako slíbit voličům, že nechcete povodeň, požár ani epidemii.
Immanuel Kant nazval roku 1795 svůj slavný spis K věčnému míru. A hned v úvodu připomněl poněkud morbidní žert: nápis „K věčnému míru“ měl být na hostinském štítu, na němž byl namalován hřbitov.
Ta metafora je dnes znovu nepříjemně aktuální.
Věčný mír totiž opravdu najdeme pouze na hřbitově.
Politickým úkolem ale není zajistit občanům mír tím, že nebudou schopni odporovat agresorovi. Úkolem je vytvořit takové právní, diplomatické, alianční a obranné podmínky, aby se válka protivníkovi nevyplatila.
Mír bez schopnosti obrany není bezpečnostní strategie.
Je to pouze naděje. Naivní naděje.
A stát není instituce založená proto, aby doufala.
John Locke to formuloval už o století dříve. Lidé vytvářejí politické společenství mimo jiné proto, že jejich život, svoboda a majetek jsou bez společné moci nejisté. Veřejná moc proto získává mandát chránit společnost nejen uvnitř, ale také před útokem zvenčí.
A právě tady bych se Andreje Babiše ptal: K čemu jste dostal mandát vládnout?
Jen k rozdělování rozpočtu? K důchodům? K daním? K cenám energií? K zadlužování státu? K tunelování státního rozpočtu na vlastní účet Agrofertu? Vykrádání dotačních fondů EU? Ne.
Jednou z nejzákladnějších povinností každé vlády je zajistit existenci státu a bezpečnost lidí, kteří jí na omezenou dobu svěřili moc.
Jejich životy. Jejich zdraví. Jejich svobodu. Jejich majetek. A schopnost jejich země rozhodovat sama o sobě.
Locke dokonce výslovně píše o použití síly společenství navenek k odvrácení či nápravě cizího bezpráví a k zabezpečení společnosti před vpádem a invazí. Stejně tak uvažuje o vládě, která neplní své základní role dané mandátem a nebo pokud se prokáže, že se vláda k vítězství ve volbách dostala nečestným způsobem. Jak potom takové vládě věřit?
To je skutečná suverenita.
Ne měna. Ne státní znak. Ne hymna. Ani vlajka na klopě politika.
A už vůbec ne nekonečné politické stesky nad tím, kdo nám údajně chce diktovat z Bruselu, zatímco skutečná imperiální mocnost vede v Evropě válku a evropské bezpečnostní služby popisují její nepřátelské působení uvnitř našich společností.
Státní symboly mají význam. Vlastenectví má význam. Národní identita má význam.
Ale teprve tehdy, když za nimi stojí politické společenství ochotné svoji svobodu a onu právní suverenitu chránit.
Jinak se z vlastenectví stává romantická dekorace. Fňukání hlupáka, který měl na všechno dost času a vystačil si se symboly. Můžete mít nádhernou vlajku. Můžete zpívat hymnu. Můžete tisknout vlastní bankovky, jejichž hodnota je sporná. Můžete desetkrát denně vyslovit slovo suverenita.
A přesto můžete být nesuverénní zemí, pokud o vašich možnostech ve skutečnosti rozhoduje strach z cizí mocnosti. Zase protektorátem, po roce 1968, kterému jsme museli říkat celých dvacet jedna let NORMALIZACE, během nichž byl prostor československého státu pro skutečně nezávislé politické rozhodování zásadně omezen.
Proto bych definici suverenity vrátil k její podstatě:
Suverénní není stát, který nejhlasitěji vykřikuje, že je suverénní.
Suverénní je stát, který dokáže zabránit jinému státu, aby rozhodoval za něj.
A právě proto nejsou obranné výdaje účetním rozmarem ministerstva obrany. Jsou jednou z cen, které platíme za možnost rozhodovat o sobě.
Patří sem také spojenci, kteří vědí, že pokud budeme potřebovat jejich pomoc, mohou současně počítat s námi.
To všechno dohromady vytváří materiální základnu suverenity.
Bez ní se ze suverenity stává pouze slovo na předvolebním plakátu.
Proto je otázka „válka, nebo mír?“falešná.
Samozřejmě že chceme mír.
Správná otázka zní:
Jak vybudujeme takovou bezpečnost a obranu, aby si proti nám nikdo válku nedovolil?
A ještě konkrétněji:
Pane premiére, co děláte pro to, aby o našem míru jednou nerozhodovala Moskva?
Protože premiér České republiky nemá povinnost dokazovat, že umí vyslovit slovo mír.
Má povinnost přispět k tomu, aby Česká republika zůstala státem, který si o svém míru, bezpečnosti a budoucnosti rozhoduje sám.
Mír je stav, ve kterém máme dostatek svobody, síly, práva a spojenců, abychom o své budoucnosti rozhodovali sami i třeba s pomocí spojenců.
A jestli vláda tuto schopnost vědomě zanedbává, potom není nejdůležitější otázkou, kolikrát její představitelé vysloví slovo vlastenectví.
Vlastenectví bez ochoty chránit svobodu vlastní země je jen romantický vztah ke státním symbolům. Suverenita začíná tam, kde je stát schopen říci cizí mocnosti ne — a toto ne také ubránit.
Suverenita začíná tam, kde je stát schopen říci cizí mocnosti „ne“ — a toto „ne“ také ubránit.
A jestli je střední Evropa skutečně středem dnešní geopolitické šachovnice, pak bychom si měli zapamatovat ještě jednu věc:
Na šachovnici zpravidla neprohrává ten, kdo se připravoval na obranu.
Prohrává ten, kdo si příliš dlouho namlouval, že žádná partie neprobíhá.
A proto nakonec zbývá otázka, kterou bych položil každé vládě bez ohledu na její politickou barvu:
Plní ještě jednu z nejzákladnějších povinností, pro kterou stát a vláda vůbec existují — ochranu života, svobody, bezpečnosti a suverenity svých občanů?
Otázka zní:
Zda ještě česká vláda plní jednu z nejzákladnějších povinností, pro kterou stát a vláda vůbec existují? Zda má legitimní právo vládnout?
Zdroje a literatura
BEZPEČNOSTNÍ INFORMAČNÍ SLUŽBA. Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2025. Praha: BIS, 27. 8. 2026 [online]. [cit. 20. 9. 2026].
Výroční zpráva popisuje ruské hybridní působení proti České republice a Evropě, včetně dezinformací a propagandy, verbování osob využitelných k sabotážím, zpravodajských operací a kybernetických útoků.
Výroční zpráva BIS za rok 2025
ČESKÁ REPUBLIKA. Bezpečnostní strategie České republiky 2023. Praha: Vláda České republiky, 2023 [online]. [cit. 20. 9. 2026].
Pro náš text je to jeden z nejdůležitějších zdrojů. Strategie označuje Rusko za zásadní hrozbu pro bezpečnost ČR, konstatuje jeho snahu oslabovat demokratické země a výslovně uvádí, že Rusko stále považuje střední Evropu za přirozenou oblast svého vlivu. Současně požaduje připravenost ČR na možnost zapojení do ozbrojeného konfliktu.
Bezpečnostní strategie České republiky 2023
MINISTERSTVO OBRANY ČR. Obranná strategie České republiky 2023. Praha: Ministerstvo obrany ČR, 2023 [online]. [cit. 20. 9. 2026].
Dokument uvádí, že pravděpodobnost vojenského napadení ČR nebo jiného člena NATO či EU je nejvyšší od konce studené války a že Rusko bude dlouhodobě představovat nejzávažnější hrozbu bezpečnosti ČR a jejích spojenců. Upozorňuje rovněž, že české území mohou v případě konfliktu přímo ohrozit zbraně dlouhého dosahu i zpravodajské, diverzní a sabotážní operace.
Obranná strategie České republiky 2023 – PDF
NATO. Strengthening NATO's Eastern Flank. Brussels: North Atlantic Treaty Organization, aktualizováno 17. 6. 2026 [online]. [cit. 20. 9. 2026].
NATO konstatuje, že ruské nepřátelské aktivity vůči členům a partnerům Aliance — včetně narušování vzdušného prostoru, kybernetických útoků a sabotáží — nabývají na četnosti.
NATO – Strengthening NATO's Eastern Flank
NATO. The Hague Summit Declaration. The Hague, 25. 6. 2025 [online]. [cit. 20. 9. 2026].
Spojenci zde označují Rusko za dlouhodobou hrozbu euroatlantické bezpečnosti a zavazují se do roku 2035 směřovat 3,5 % HDP na základní obranné potřeby a až dalších 1,5 % na širší obranné a bezpečnostní výdaje, včetně kritické infrastruktury, sítí, civilní připravenosti a odolnosti.
The Hague Summit Declaration
NATO. Deterrence and Defence. Brussels: North Atlantic Treaty Organization [online]. [cit. 20. 9. 2026].
Aktuální alianční cíle zahrnují protivzdušnou a protiraketovou obranu, zbraně dlouhého dosahu, logistiku a další schopnosti potřebné pro realizaci obranných plánů NATO.
NATO – Deterrence and Defence
VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY. Premiér Babiš na Dnech NATO: Posilování protivzdušné obrany je prioritou vlády. Praha: Úřad vlády ČR, 19. 9. 2026 [online]. [cit. 20. 9. 2026].
Primární zdroj k pasáži článku, v níž připomínáme aktuální Babišovo prohlášení. Česká republika při této příležitosti převzala čtyři baterie systému SPYDER.
Prohlášení premiéra Babiše na Dnech NATO
LOCKE, John. Two Treatises of Government. Book II: Second Treatise of Government. 1689, zejména §§ 87–88, 123–131 [online]. [cit. 20. 9. 2026].
Pro náš argument jsou zvlášť důležité §§ 88 a 131. Locke spojuje vznik politické společnosti s ochranou života, svobody a majetku a mezi úkoly veřejné moci zahrnuje také ochranu společenství před vnějšími útoky a invazí.
Locke – Second Treatise of Government
KANT, Immanuel. Zum ewigen Frieden. Ein philosophischer Entwurf. Königsberg: Friedrich Nicolovius, 1795.
Kantův spis je filozofickým východiskem pasáže o „věčném míru“. Hřbitovní motiv se objevuje v úvodní ironické poznámce; Kantův vlastní projekt však směřuje k hledání právních a institucionálních podmínek trvalého míru, nikoli k tvrzení, že mír je možný pouze na hřbitově.
