Otevřený dopis ministru Petru Macinkovi Státní instituce není studentský pubertální podcast

OTEVŘENÝ DOPIS

Vážený pane ministře Macinko,

děkujeme za překlad demokracie do macinkovštiny

Vážený pane ministře,

děkujeme za Váš vysvětlující dopis. Je to pozoruhodný dokument. Ne snad tím, co vysvětluje, ale především tím, co mimoděk odhaluje.

Dozvěděli jsme se z něj například, že Ministerstvo zahraničních věcí usiluje o transparentnost tím, že před veřejností zatají, podle jakých kritérií vybírá novináře, kteří smějí ministrovi položit otázku. O vysokou kvalitu informovanosti občanů pečuje tím, že některým redakcím vstup povolí a jiné označí za „exotické entity“. A svobodu médií chrání tím, že ministr osobně rozhoduje, která média ještě spadají do říše přijatelné žurnalistiky a která už budou odsunuta do jakéhosi „alternativního aranžmá“.

Je to mimořádně moderní pojetí demokracie. Natolik moderní, že už v něm pomalu přestáváme poznávat demokracii.

Ve Vašem dopise se píše, že zájem na informovanosti občanů je nadřazen zájmům jednotlivců na jejich „zviditelňování“. To zní téměř státnicky. Jen člověka napadne drobná otázka, kdo že se tu vlastně zviditelňuje?

Novinářka, která přichází na tiskovou konferenci položit otázky? Nebo ministr, který kolem jejího nevpuštění vybuduje několikadenní politické představení, následně sepíše arogantní dopis a ještě nezapomene zařadit Deník N mezi „exotické entity“?

Jestliže někdo proměnil běžnou tiskovou konferenci v osobní divadelní scénu, nebyla to novinářka stojící za dveřmi. Byl to ministr stojící před kamerami.

Pokusím se přeložit macinkovský slovník nové politické češtiny

Váš dopis je současně důležitým jazykovým dokumentem. Zavádí totiž několik nových významů známých českých slov:

Transparentnost:
stav, kdy veřejná instituce nevysvětlí, podle jakých pravidel odmítla konkrétní novinářku.
Svoboda slova:
právo ministra mluvit o komkoli jakkoli, doplněné právem rozhodnout, kdo se smí ptát jeho.
Kvalitní žurnalistika:
pouze taková žurnalistika, kterou ministr považuje za dostatečně příjemnou.
Kritická žurnalistika:
kritika všech ostatních, nikoli však ministra.
Alternativní médium:
médium, jehož nedoložené spekulace ministrovi politicky nepřekážejí, především ty proruské, které vám dobře podkuřují.
Exotická entita:
redakce, která se ptá na věci, na něž ministr nechce odpovídat.
Alternativní aranžmá:
demokratická čekárna za dveřmi.

Jde o jazykově pozoruhodný výkon. George Orwell potřeboval k popsání newspeaku celý román. Vám postačila jedna stránka s hlavičkou ministerstva.

Svoboda slova není svoboda ministra od otázek

Možná by však bylo užitečné připomenout jeden staromódní demokratický detail. Svoboda projevu neznamená, že politik musí souhlasit s novinářem. Neznamená ani, že novinář má automaticky pravdu. Znamená však, že orgán veřejné moci nesmí podle momentální nálady svého představitele svévolně rozhodovat, kterému legitimnímu médiu umožní přístup k informacím a kterému nikoli.

Ministerstvo zahraničí není soukromý klub Motoristů. Tisková konference není oslava narozenin, na níž si hostitel vybírá hosty podle toho, kdo mu přinesl hezčí dárek. A Ministerstvo zahraničních věcí České republiky není majitelem státu, nýbrž jeho dočasným zaměstnancem.

Chtel bych vám také připomenout pane ministře, že nejen vy sám, ale i další členové vlády, koaliční, taktéž i opoziční poslanci, jste placeni z našich daní, de fakto naši zaměstnanci a od nás jste dostali mandát k výkonu státní moci.

Zde bych i  vám pane ministře, připomněl definici suverenity.

Suverenita státu je nejvyšší a nezávislá veřejná moc, kterou stát vykonává na svém území a ve vztahu k ostatním státům. Má dvě základní stránky:

Suverenita neznamená hospodářskou, vojenskou ani politickou izolaci, ani zakotvení národní měny do Ústavy. Suverénní stát může z vlastní vůle přijímat mezinárodní závazky, uzavírat smlouvy a vstupovat do obranných či politických spojenectví. Takové rozhodnutí není samo o sobě ztrátou suverenity, nýbrž jejím výkonem, pokud bylo přijato svobodně, ústavním způsobem a stát si zachovává právo spolurozhodovat o dalším směřování. Toto zvládá skoro každý středoškolský student. Proč ne vy?

Pan exprezident Zeman dne 16.5. 2016 na jedné pověstné tiskové konferenci naznačil, jak se zachází s vládou, která neplní svou roli. I středoškolský student politologie dokáže vyjmenovat základní funkce státu. Udivuje mne, že to ještě v české politické kultuře, kterou vy a vaši političtí soukmenovci tlačíte na dno, že se tím ještě nikdo neisnpiroval.

Veřejnost má právo slyšet i otázky, které se ministrovi nelíbí. Dokonce právě ty bývají nejpotřebnější.

Kdyby smyslem tiskových konferencí bylo pouze předávání příjemných, předem schválených dotazů, mohlo by ministerstvo novináře zrušit úplně. Otázky by četl tiskový mluvčí, ministr by si na ně odpověděl, pochválil by vlastní odpovědi a nakonec by všichni přítomní povstali k potlesku. Bylo by to organizačně úsporné, obsahově bezkonfliktní a historicky nikoli zcela neznámé.

Pravda podle politického vkusu

Ve Vašem dopise tvrdíte, že informace mají být „nezkrácené, pravdivé a podrobené kvalitní žurnalistické kritice“. S tím lze bezvýhradně souhlasit. Problém začíná ve chvíli, kdy si právo určovat kvalitu žurnalistiky přisvojí ministr, o němž mají novináři psát.

Kontrolovaný si vybírá kontrolora? Dotazovaný schvaluje tazatele? Politik uděluje známky novinářům a ty, kteří mu kazí průměr, pošle do oddělené místnosti.

To už není obrana svobodné diskuse. To je politicky řízený casting.
Není úlohou ministerstva rozhodovat, zda je Deník N příliš kritický, málo přátelský nebo nedostatečně uctivý k ministrovu sebeobrazu. Ministerstvo může opravovat konkrétní nepravdivé údaje, zveřejňovat podklady, odpovídat na otázky a bránit se argumenty. Nemá však nahrazovat mediální kritiku administrativním výběrem povolených tazatelů.

Politik, který má důkazy, odpovídá. Politik uděluje známky novinářům a ty, kteří mu kazí průměr, pošle do oddělené místnosti.

Dveře dokořán, ale je správným směrem

Zvláštní rozpor vzniká také mezi Vaší rétorickou obranou „alternativních médií“ a pohrdavým označením zavedené redakce za „exotickou entitu“.

Zdá se, že ve Vašem pojetí má být veřejný prostor široce otevřen webům, které šíří manipulativní, konspirační či proruské narativy, protože prý reprezentují zakázané nebo umlčované názory. Jakmile se však profesionální novinářka začne důsledně ptát na moc, financování, personální vazby nebo nesplněné sliby, dveře ministerstva náhle objeví svou bezpečnostní funkci.
Pro kremelské narativy pluralita. Pro nepříjemnou otázku pořadník.
Pro šiřitele podezření svoboda. Pro ověřujícího novináře „alternativní aranžmá“.

To je velmi zvláštní obrana otevřené společnosti. Připomíná hasiče, který odstraní požární hlásič, protože příliš hlasitě upozorňuje na kouř, a současně otevře okna, aby měl oheň dostatek čerstvého vzduchu. Zde by bylo na místě zmínit prozření A. Babiše, který se najednou chce cítit jako státník a zpětně si přečíst report z BIS o česko-polských vztazích podle představ Kremlu.

BIS ve své výroční zprávě znovu upozorňuje na ruské vlivové operace, působení dezinformačních webů i snahy ovlivňovat české veřejné mínění. Vaše vláda přitom nejprve snížila původně připravované rozpočty bezpečnostních institucí včetně BIS a NÚKIB. Prostředky pro BIS byly později částečně doplněny, ale ani potom nedosáhly úrovně dřívějšího návrhu.

Stát tak jednou rukou připouští existenci zahraničních vlivových operací a druhou rukou oslabuje instituce, které je mají odhalovat. A ministr zahraničí mezitím vede svůj nejviditelnější boj nikoli proti propagandě nepřátelské mocnosti, nýbrž proti české novinářce.
To je bezpečnostní doktrína, kterou v Moskvě nemuseli ani složitě vymýšlet. Stačilo počkat, až si ji zavedeme sami.

Od volebních slibů k ministerskému divadlu

Před volbami jste se prezentoval jako muž, který vrátí politice zdravý rozum, svobodu, kompetenci a dospělost. Po převzetí ministerské funkce však stále častěji působíte jako pubertální správce školního rozhlasu, který konečně získal klíč od hlasatelny a teď rozhoduje, komu vypne mikrofon.

Jenže ministerstvo zahraničí není studentský podcast. Reprezentuje Českou republiku.

Od ministra se proto neočekává, že bude každý konflikt využívat k vlastnímu zviditelnění, odpůrce častovat pohrdavými nálepkami a státní hlavičkový papír proměňovat v rekvizitu osobního sporu. Očekává se od něj určitá míra zdrženlivosti, důstojnosti a vědomí, že úřad je větší než jeho momentální držitel.

Vaše chování zatím vyvolává dojem člověka, který si spletl autoritu funkce s právem být autoritářský. Autorita však nevzniká tím, že necháte kritika za dveřmi. Autoritu získává politik tehdy, když dokáže před kritika předstoupit a odpovědět mu bez urážek, zákazů a administrativních manévrů. To vám Klaus st. nevysvětlit?

Ministerstvo pravdy zatím nepotřebujeme

Vážený pane ministře,

realita není mediální produkt, který lze přestavět podle politického marketingu. Nezmění se tím, že nepohodlného novináře označíte za „exotickou entitu“. Nezmizí tím ani otázky, které jste nechtěl slyšet.

Pouze se ukáže, že jste na ně neuměl nebo nechtěl odpovědět.
Možná skutečně věříte, že bráníte svobodu slova. V takovém případě by bylo vhodné začít tím, že připustíte svobodu klást Vám otázky. Možná věříte, že chráníte veřejnost před nekvalitní žurnalistikou. Potom by bylo dobré vysvětlit, kdo Vám svěřil funkci vrchního státního redaktora. A možná pouze vytváříte novou skutečnost, v níž jsou kritická média nepřáteli a politicky užitečné dezinformace výrazem názorové plurality.

Taková skutečnost se však nejmenuje svoboda.

Jmenuje se moc, která si přeje být slyšena, ale nechce být tázána.
Děkujeme také za příslib „alternativního aranžmá“. Veřejnost se jistě těší, zda půjde o oddělený vchod, zvukotěsnou místnost, nebo tiskovou konferenci bez ministra.

Nejjednodušší aranžmá by přitom bylo stále stejné: otevřít dveře, připustit otázky a chovat se jako dospělý představitel demokratického státu.

Jestliže se tedy někdo dovolává české suverenity, ale současně zlehčuje bezpečnostní hrozby přicházející ze státu, který vede agresivní válku, provádí vlivové operace a Českou republiku označuje za nepřátelskou zemi, je namístě položit jednoduchou otázku: chrání české právo na svobodné rozhodování, nebo pomáhá vytvářet podmínky, v nichž bude naše rozhodování stále méně svobodné?

Suverenita se totiž neposiluje spalováním mostů. Státník mosty staví, mezi ústavními institucemi, mezi spojenci, mezi státem a jeho občany i mezi politickou mocí a svobodnými médii. Dokáže rozlišit most, po němž do země přichází spolupráce a bezpečnost, od trojského koně, v němž se dovnitř dostává cizí propaganda.

Předvedl jste nám tohoo ve svém úřadu opravdu hodně.

Vy jste, pane ministře, prezidentovi vzkázal, že jste připraven „spálit mosty způsobem, který vejde do učebnic politologie jako extrémní případ kohabitace“. To je od ministra zahraničí pozoruhodná profesní specializace. Diplomacie obvykle vznikla právě proto, aby se mosty nemusely pálit. Ministr zahraničí, který se chlubí jejich spalováním, připomíná hasiče oznamujícího, že jeho největší ambicí je vstoupit do dějin pyrotechniky.

Možná jste však nemyslel mosty mezi ústavními institucemi, mezi vládou a prezidentem ani mezi Českou republikou a jejími důvěryhodnými spojenci. Možná jste měl na mysli most, po němž byste se jednou mohl vrátit k důvěryhodné a odpovědné politice. V takovém případě lze konstatovat, že na splnění svého slibu pracujete s mimořádnou důsledností.

Jen pozor, pane ministře, kdo spálí všechny mosty, nemusí vstoupit do učebnic politologie. Může pouze zůstat stát sám na vlastním břehu, bez spojenců, bez důvěry a bez možnosti návratu.

A právě zde se znovu ukazuje rozdíl mezi skutečnou suverenitou a jejím politickým předstíráním. Suverénní stát si svobodně vybírá, které mosty postaví a s kým po nich bude spolupracovat. Nesuverénní politik pálí mosty kolem sebe a potom svou osamělost vydává za nezávislost. Nesuverénní politik separuje a uráží novináře.

Chápeme, že poslední bod může být ze všech nejnáročnější.

S pozdravem

Slavomír Mácha

občan exotické entity zvané Česká republika

Posíláme červenou kartu

K pasáži o Macinkově předvolební obraně svobody slova bych vložil tento odkaz:

Ještě v září 2025 Petr Macinka tvrdil, že pravda se hledá „ve svobodné debatě, nikoli v kancelářích ministerstev“. O necelý rok později právě ministerská kancelář rozhoduje, kterému médiu dovolí účast na tiskové konferenci. Projev Petra Macinky na konferenci Společnosti pro obranu svobody projevu.

K pasáži „BIS ve své výroční zprávě znovu upozorňuje…“:

BIS ve výroční zprávě za rok 2025 popisuje rozsáhlé hybridní aktivity Ruska, šíření dezinformací, působení dezinformačních webů a ovlivňování veřejného mínění prostřednictvím sociálních sítí. Výroční zpráva BIS za rok 2025.

K rozpočtové pasáži:

Konečný rozpočet BIS byl sice později navýšen, ale stále nedosáhl částky připravené v původním návrhu rozpočtu. Srovnání vývoje rozpočtu BIS – iROZHLAS.

K nevpuštění novinářky:

Postup Ministerstva zahraničních věcí označil Syndikát novinářů ČR za diskriminační a absurdní. Oficiální prohlášení Syndikátu novinářů ČR.