Článek
Abychom pochopili, co se tehdy stalo, musíme se vrátit o několik desetiletí zpět.
V květnu roku 1945 přijela do Československa vojska Spojenců. Západní část země osvobodila americká armáda, většinu českých zemí a Slovenska Rudá armáda. Sovětští vojáci při osvobozování přinesli obrovské oběti a tisíce z nich padly. Za tuto oběť si zaslouží historickou úctu.
Jenže mezi vojákem, který přichází osvobodit cizí zemi, a státem, který se po válce snaží tuto zemi ovládat, je zásadní rozdíl.
Po únoru 1948 se Československo postupně stalo součástí sovětského mocenského bloku. Politické procesy, cenzura, zákaz svobodných voleb i pronásledování odpůrců režimu ukázaly, že se původní osvoboditel proměnil v dozorce.
Přesto v šedesátých letech mnoho lidí věřilo, že socialismus lze reformovat. Pražské jaro nebylo pokusem vystoupit z Varšavské smlouvy ani vyhlásit kapitalismus. Bylo snahou vytvořit společnost s větší svobodou slova, menší cenzurou a větší odpovědností politiků. Heslo „socialismus s lidskou tváří“ vyjadřovalo naději, že lidská důstojnost nemusí být obětí ideologie.
Právě tato naděje však vyděsila vedení Sovětského svazu. Konzervativní část vedení KSČ navíc prostřednictvím tzv. zvacího dopisu vykreslovala situaci v Československu jako hrozbu pro celý socialistický blok. Výsledkem byla noc z 20. na 21. srpna 1968.
Do země přijelo přes půl milionu vojáků Varšavské smlouvy.
Nepřijeli osvobozovat.
Přijeli obsadit zemi, která o jejich pomoc nežádala.
Invaze byla zdůvodňována ochranou socialismu, ale ve skutečnosti znamenala potlačení práva jednoho národa rozhodovat o své vlastní budoucnosti. Moskevské protokoly následně otevřely období, kterému se říkalo „normalizace“. To slovo zní téměř nevinně. Ve skutečnosti znamenalo návrat cenzury, politických čistek, zákazů povolání, emigrace statisíců lidí a přítomnost sovětských vojsk na našem území až do roku 1991.
Normalizace byla pokusem obnovit poslušnost společnosti silou. Československo sice formálně zůstalo samostatným státem, avšak rozsah sovětského politického a vojenského vlivu způsobil, že mnozí lidé toto období vnímali jako jakýsi sovětský protektorát.
Přítomnost cizích ozbrojených sil, oficiálně označovaných za bratrskou pomoc, nebyla pouze vojenskou otázkou. Sovětská moc prostřednictvím svých vojsk i politického tlaku ovlivňovala směřování státu, personální obsazení nejvyšších funkcí i hranice toho, co bylo dovoleno říkat, psát nebo veřejně zastávat. Byla každodenní připomínkou toho, kdo má poslední slovo o budoucnosti naší země. Sovětské tanky nestály jen v kasárnách. Byly trvalou připomínkou toho, že o hranicích československé svobody nerozhodují občané této země, ale mocnost stojící za nimi.
Byli jsme ještě plně svobodným státem, pokud na našem území bez našeho souhlasu zůstávaly cizí armády a konečné rozhodnutí o zásadních otázkách přijímalo vedení v Moskvě? Každý si na tuto otázku může odpovědět sám.
Právě tehdy se změnil obraz Sovětského svazu v očích většiny československé společnosti.
Země, která byla spojována s vítězstvím nad nacismem, se během jediné noci stala symbolem okupace.
Důvěru lze budovat desítky let.
Ztratit ji lze během několika hodin.
A možná právě proto je srpen 1968 aktuální i dnes.
Když dnes sledujeme ruskou agresi proti Ukrajině, znovu vidíme stejný způsob uvažování. Opět slyšíme řeči o ochraně, bratrské pomoci, historických právech nebo boji proti domnělému nepříteli. Opět propaganda, která prolhává společnost, vysvětluje invazi jako nutnou obranu. A opět realitu tvoří bombardovaná města, mrtví civilisté a miliony lidí nucených opustit své domovy.
Historie nás učí jednu důležitou věc:
Žádná velmoc si nezíská trvalou úctu tím, že bude své sousedy přesvědčovat tanky, raketami nebo propagandou. Strach může vynutit poslušnost, ale nikdy nevytvoří skutečné přátelství. To platilo v Československu roku 1968 a stejný princip můžeme pozorovat i dnes. Žádný národ si dlouhodobě nezíská respekt tím, že bude své sousedy okupovat, zastrašovat, vraždit nebo jim vnucovat vlastní představu o správném uspořádání světa.
Skutečný respekt nevzniká ze strachu.
Vzniká ze svobody.
Na závěr:
A proto si 21. srpen nepřipomínáme proto, abychom živili nenávist vůči dnešním Rusům. Připomínáme si jej proto, abychom nezapomněli, kam vede přesvědčení, že silnější stát má právo rozhodovat za slabší.
Památka roku 1968 není jen vzpomínkou na minulost.
Je varováním pro budoucnost.
Protože svoboda nikdy není samozřejmost, rád bych tu teď parafrázoval citát R. Reagana. Každá generace ji musí znovu chránit – ne tanky, ale odvahou říkat pravdu, bránit demokracii a nenechat si vzít právo rozhodovat o vlastní zemi.
„Největším ponaučením 21. srpna není to, že existují mocnosti ochotné použít sílu. To jsme věděli vždy. Největším ponaučením je, že svobodu nelze jednou získat a navždy si ji ponechat. O svobodu je třeba pečovat každou generaci znovu.“
„21. srpen 1968 nebyl jen okupací Československa. Byl okamžikem, kdy Sovětský svaz a dnešní Ruská federace přišel o morální autoritu, kterou získal vítězstvím nad nacismem.“
„Národy si nepamatují jen to, kdo jim pomohl. Pamatují si také, kdo jim vzal svobodu. A právě proto je 21. srpen 1968 jedním z nejdůležitějších dat našich moderních dějin. Připomíná nám, že skutečné přátelství mezi státy nikdy nevzniká z donucení. Vzniká jen tam, kde existuje svoboda, respekt a právo každého národa rozhodovat o své vlastní budoucnosti.“
Slavomír Mácha
Zdroj:
https://www.dejepis.com/ucebnice/normalizace-v-ceskoslovensku-70-leta/
