Proč si Rusové myslí, že je nenávidíme. O říši, která zaměnila kritiku za nenávist a strach za úctu

Je to věta působivá, emocionálně nabitá a současně téměř dokonale převrácená. Neodpovídá totiž na otázku, co Rusko udělalo. Nahrazuje ji otázkou, co k Rusku údajně cítí ostatní.

Ruský stát anektuje cizí území – a odpovědí není vysvětlení anexe, nýbrž stížnost, že svět Rusko nenávidí. Ruská armáda zaútočí na sousední zemi – a problémem prý není agrese, ale západní rusofobie. Mezinárodní instituce dokumentují mučení, sexuální násilí, únosy, popravy a nucené deportace – a ruská propaganda odpoví, že Západ vede informační válku proti ruskému národu.

Je to působivý politický trik. Obžalovaný se postaví na místo oběti a skutečnou oběť posadí na lavici obžalovaných.

Položme si však nepříjemně jednoduchou otázku: Za co přesně by dnes mělo být Rusko milováno?

Za okupaci Krymu? Za válku na Donbasu? Za rozsáhlou invazi zahájenou v únoru 2022? Za rozbombardovaná města? Za civilisty nalezené v hrobech? Za mučení zajatců? Za znásilňování? Za odvážení ukrajinských dětí do Ruska? Za rakety dopadající na obytné domy, nemocnice a energetickou infrastrukturu? Za permanentní zaplavování evropského veřejného prostoru propagandou, manipulacemi a lží?

Valné shromáždění OSN označilo ruský útok za agresi a vyzvalo Rusko k okamžitému ukončení invaze a stažení vojsk. Pro rezoluci v březnu 2022 hlasovalo 141 států. To není několik washingtonských úředníků, bruselských byrokratů nebo „historických nepřátel Ruska“. To je převážná část mezinárodního společenství. (digitallibrary.un.org)

Mezinárodní trestní soud vydal na Vladimira Putina a zmocněnkyni pro práva dětí Marii Lvovovou-Bělovovou zatykače pro podezření z válečného zločinu nezákonných deportací a přesunů ukrajinských dětí z okupovaných území. (icc-cpi.int) Komise OSN nalezla rozsáhlé a opakující se vzorce mučení, sexuálního násilí, nezákonného věznění a dalších zločinů páchaných ruskými orgány. V roce 2025 dospěla k závěru, že mučení prováděné ruskými úřady dosáhlo podoby zločinu proti lidskosti. (ohchr.org)

Odsouzení Ruska tedy nevzniklo bez příčiny. Není to nevysvětlitelný rozmar dějin ani patologická nenávist světa k ruské duši. Je to reakce na jednání ruského státu.

Jenže právě tuto elementární příčinnou souvislost ruská propaganda odstraňuje.

Základním nástrojem manipulace je záměrné smíchání čtyř různých věcí: Ruska jako země, Rusů jako národa, ruské kultury a současného ruského režimu.

Kritizujete Putina? Nenávidíte Rusko.

Odsuzujete invazi? Nenávidíte Rusy.

Žádáte potrestání válečných zločinů? Chcete zničit ruskou kulturu.

Podporujete obranu Ukrajiny? Vedete válku proti celému ruskému národu.

Tím vzniká emocionální past. Ruský občan nemá vnímat kritiku vlády jako politický soud nad jejími činy. Má ji prožít jako osobní útok na sebe, svou rodinu, jazyk, dějiny a vlast.

V demokratické společnosti můžeme říci, že vláda jedná zločinně, aniž bychom tvrdili, že každý občan dané země je zločinec. Můžeme odsoudit americkou invazi do Iráku, aniž bychom nenáviděli americkou literaturu, hudbu nebo všechny Američany. Můžeme kritizovat izraelskou vládu, aniž bychom nenáviděli Židy. A můžeme odsuzovat Putinův režim, aniž bychom popírali velikost Tolstého, Čechova, Šostakoviče nebo ruského jazyka.

Autoritářský režim však takové rozlišování nechce. Potřebuje, aby se vůdce stal ztělesněním státu a stát ztělesněním národa. Potom již útok na vůdce není kritikou politika. Je svatokrádeží.

Putin neříká pouze: „Nesouhlasí se mnou.“ Jeho propaganda říká: „Nenávidí vás.“

A právě toto zájmeno je rozhodující. Z politické odpovědnosti režimu vyrábí kolektivní ohrožení obyvatelstva.

Rusko po staletí budovalo svou představu velikosti především prostřednictvím území, armády a schopnosti vnucovat svou vůli sousedům. V tomto pojetí není velmoc zemí, která ostatní přitahuje kvalitou života, vzděláním, vědou, kulturou nebo důvěryhodností institucí. Velmoc je stát, jehož požadavky nelze odmítnout bez obavy z trestu. Možná proto řada Rusů utíká do zahraničí.

Proto se v ruském politickém myšlení tak často zaměňuje respekt se strachem.

Když se sousedé Ruska bojí, Moskva to pokládá za důkaz své důležitosti. Když se začnou bránit, vykládá to jako nenávist. Když vstoupí do NATO, není to podle Kremlu důsledek jejich historické zkušenosti s ruskou nadvládou, ale důkaz západního spiknutí.

V této konstrukci jako by Polsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Česká republika nebo Ukrajina neměly vlastní historickou paměť, vlastní obavy a vlastní vůli. Jsou pouze figurkami, které proti Rusku posouvá Washington.

Je to typicky imperiální myšlení: malý národ není považován za skutečný politický subjekt. Pokud odmítne ruský vliv, nemohl se tak rozhodnout sám. Někdo ho musel podplatit, oklamat, zradikalizovat nebo „obrátit proti Rusku“.

Impérium totiž obtížně připouští, že by je jeho někdejší poddaní mohli odmítat na základě vlastní zkušenosti.

Česká nedůvěra nevznikla v Pentagonu. Má datum 21. srpna 1968. Polská nedůvěra má své dělení Polska, Katyň i desetiletí sovětské dominance. Pobaltské státy mají deportace, okupaci a rusifikaci. Ukrajina má hladomor, represe, anexi Krymu a válku.

Nazývat tuto paměť „rusofobií“ je podobné, jako kdyby násilník označil strach své oběti za iracionální předsudek.

Moderní ruská propaganda nepotřebuje občana přesvědčit o jedné ucelené verzi událostí. Stačí jí zničit jeho schopnost rozeznat, která verze je pravdivá.

Jednou tvrdí, že ruští vojáci na Ukrajině nejsou. Podruhé, že tam jsou, ale chrání ruské obyvatelstvo. Potřetí, že Rusko muselo zaútočit preventivně. Počtvrté, že válku ve skutečnosti zahájilo NATO. Popáté, že Ukrajina není skutečný stát. A pošesté, že Rusko právě před tímto neexistujícím státem zachraňuje svět.

Jednotlivá tvrzení si odporují. To však není porucha systému. To je systém.

Cílem není vytvořit pevnou víru, ale únavu. Člověk si má nakonec říci, že pravdu stejně nelze zjistit, všichni lžou a každý stát sleduje pouze své zájmy. Jakmile jsou všechny pravdy relativní, zaniká také rozdíl mezi agresorem a obětí.

Ruský občan navíc nežije v otevřeném informačním prostředí. Kritická média byla potlačena, zahraniční informační zdroje blokovány a lidé mohou být trestáni za veřejný odpor k válce. Státní dohled, represe a hyperpatriotická propaganda omezují nejen veřejnou debatu, ale i možnost svobodně mluvit v soukromí. (freedomhouse.org)

Nemůžeme proto jednoduše říci, že každý Rus všechno ví a se vším souhlasí. Někteří režimu vzdorují. Někteří odešli do exilu. Někteří za odpor zaplatili zaměstnáním, svobodou nebo životem. Jiní mlčí ze strachu. Další skutečně věří propagandě. A nemalá část se rozhodla neptat, protože nevědět bývá psychologicky pohodlnější než připustit, že stát jednající „naším jménem“ páchá zločiny.

Právě zde se propaganda setkává s lidskou psychologií.

Přijmout skutečnost, že vlastní země rozpoutala nespravedlivou válku, je nesmírně bolestivé. Znamená to zpochybnit vládu, armádu, média, národní mýty i vlastní předchozí postoje. Znamená to položit si otázku, zda jsem režimu věřil, zda jsem mlčel, zda jsem nepřehlížel utrpení druhých.

Pro psychiku je mnohem snazší přijmout jiné vysvětlení: Jsme obětí světového spiknutí.

Tato představa nabízí několik výhod. Zbavuje člověka viny. Dodává jeho utrpení hrdinský význam. Proměňuje hospodářské problémy, izolaci a ztráty ve válce v důkaz národní oběti. A především umožňuje zachovat si přesvědčení, že jsme dobří, zatímco zlo přichází zvenčí.

Kritiku proto není možné přijmout jako kritiku konkrétního jednání. Musí být přeložena do jazyka nenávisti. Kdyby totiž byla oprávněná, bylo by nutné něco změnit.

Mýtus obklíčeného Ruska funguje také jako dokonalá omluvenka pro autoritářství. Je-li vlast obklíčena nepřáteli, není čas na opozici, svobodná média, demonstrace nebo střídání moci. Každý kritik se může stát agentem Západu, každý novinář zrádcem a každá otázka pomocí nepříteli.

Režim nejprve vytvoří obraz nenáviděného Ruska. Potom se prohlásí za jedinou sílu, která Rusy před touto nenávistí ochrání. A nakonec použije strach obyvatelstva k ospravedlnění dalších represí a další agrese.

Je to uzavřený kruh: propaganda vyvolá strach, strach vytvoří poslušnost a poslušnost umožní činy, které vyvolávají další mezinárodní odpor. Ten je následně vydáván za důkaz původní propagandy.

Ano, i v Evropě se objevují projevy paušálního nepřátelství vůči Rusům. Jednotlivci mohou být diskriminováni kvůli jazyku nebo původu. Mohou zaznívat hloupé výzvy k odmítání všeho ruského bez rozdílu. Válka probouzí primitivní kolektivní soudy a bylo by nepoctivé tvrdit, že neexistují.

Jenže jednotlivé projevy nenávisti nejsou totéž jako politika demokratických států. Evropské země přijaly desetitisíce Rusů prchajících před režimem, poskytují prostor ruským exilovým médiím, podporují obránce lidských práv a rozlišují mezi odpovědností představitelů režimu a pouhým etnickým původem.

Právě demokratický svět trvá na individuální odpovědnosti. Proto existují soudy, vyšetřování a důkazy. Proto se vydávají zatykače na konkrétní osoby, nikoli rozsudky nad celým národem.

Kolektivní vina je nespravedlivá. Kolektivní odpovědnost však není úplně prázdný pojem. Společnost není vinna stejným způsobem jako pachatel konkrétního zločinu, ale musí se jednou ptát, co dovolila, čemu uvěřila a před čím zavírala oči.

Německo po roce 1945 také nemohlo zůstat pouze u tvrzení, že za všechno mohl Hitler a několik důstojníků. Obnova nebyla možná bez přijetí historické odpovědnosti. Nešlo o nenávist k Němcům. Šlo o podmínku návratu Německa mezi důvěryhodné státy.

Jednou bude podobná otázka stát i před ruskou společností.

Zde se dostáváme k podstatě celé věci. Ruská propaganda se chová, jako by Rusko mělo přirozený nárok na obdiv a vděčnost. Jako by velikost země, její kultura, vítězství nad nacismem nebo oběti druhé světové války poskytovaly věčný morální úvěr, z něhož lze čerpat bez omezení.

Jenže zásluhy předků nejsou bianco šekem pro zločiny potomků.

Dnešní Ukrajinec nemusí snášet ostřelování svého města z vděčnosti za rok 1945. Česká republika nemusí přijímat ruské výhrůžky proto, že Rudá armáda pomohla osvobodit část Československa. Historická vděčnost není smlouvou o budoucí poslušnosti.

Lásku, úctu ani důvěru nelze vynutit tankem. Nelze je získat vydíráním, jadernými hrozbami ani státní televizí. Stát může přinutit sousedy, aby se ho báli. Nemůže je přinutit, aby ho obdivovali.

Rusko si stěžuje, že je obklopeno nepřáteli, ale odmítá se ptát, proč se jeho sousedé cítí bezpečněji v NATO než v jeho blízkosti. Stěžuje si, že přichází o vliv, ale nechce připustit, že vliv založený na strachu není přátelství. Stěžuje si na nedostatek respektu, zatímco právo menších národů rozhodovat o vlastním osudu pokládá za historickou chybu.

Možná tedy nejde o to, že svět Rusko nenávidí.

Možná svět pouze odmítl nadále předstírat, že ruské násilí je velikost, ruský strach bezpečnost, ruská lež pravda a podřízenost sousedů přátelství.

Rusko není odsouzeno k věčnému nepřátelství se světem. Žádný národ není metafyzicky zlý a žádná kultura není vrozeně agresivní. Ruské dějiny obsahují imperialismus i odpor proti němu, tyranii i statečnost, poslušnost i vzpouru, propagandisty i lidi, kteří za pravdu platili životem.

Cesta zpět však nezačne požadavkem, aby svět Rusko znovu miloval. Začne okamžikem, kdy Rusko přestane požadovat lásku jako odměnu za beztrestnost.

Začne přiznáním, že Ukrajina je samostatný národ a svrchovaný stát. Že napadení souseda nebylo sebeobranou. Že unesené děti musí být vráceny. Že zločiny je třeba vyšetřit a pachatele soudit. Že bezpečnost Ruska nemůže být vykoupena nesvobodou jeho sousedů. A že vlastenectví neznamená chránit vlastní vládu před pravdou, ale chránit vlastní zemi před vládou, která ji pravdou pohrdá.

Otázka tedy nezní: Proč nás nenávidíte?

Přesnější otázka zní: Proč odmítáte přijmout následky našich činů jako něco jiného než nenávist?

Evropa nemusí nenávidět Rusy, aby se bránila ruskému režimu. Nemusí pohrdat ruskou kulturou, aby odmítla ruský imperialismus. Nemusí toužit po zničení Ruska, aby chtěla porážku jeho agrese. Neměla to zapotřebí.

Odmítnout násilí není nenávist k násilníkovi. Pomáhat napadenému není rusofobie. Není to podpora války. Pojmenovat lež není propaganda. A požadovat odpovědnost není pomsta.

Možná Rusové jednoho dne zjistí, že je svět nezačal nenávidět ve chvíli, kdy se proti jejich státu postavil. Možná se proti němu postavil právě proto, že stále ještě věřil, že existují hranice, které nesmí beztrestně překračovat ani velmoc.

A možná nejtěžší poznání bude toto: svět nemá povinnost Rusko milovat. Má však povinnost respektovat Rusy jako lidské bytosti, stejně jako má Rusko povinnost respektovat lidskost Ukrajinců.

Právě v této poslední větě leží rozdíl mezi civilizací a impériem.

Civilizace žádá vzájemnost.

Impérium žádá poslušnost a když ji nedostane, říká tomu nenávist.

Text záměrně zachovává ostrý kontrast a motiv „inverze reality“, ale odmítá kolektivní vinu: terčem kritiky je režim, imperiální způsob myšlení a společenské mechanismy vytěsnění odpovědnosti, nikoli ruský původ jako takový.

[1] UNITED NATIONS GENERAL ASSEMBLY. Aggression against Ukraine: Resolution ES-11/1 adopted by the General Assembly on 2 March 2022 [online]. New York: United Nations, 2022 [cit. 2026-09-06]. Dostupné z: https://digitallibrary.un.org/record/3965290

Rezoluce označuje jednání Ruské federace za agresi proti Ukrajině a požaduje okamžité ukončení použití síly a stažení ruských vojsk. Byla přijata poměrem 141 hlasů pro, 5 proti a 35 se zdrželo.

[2] INTERNATIONAL CRIMINAL COURT. Situation in Ukraine: ICC judges issue arrest warrants against Vladimir Vladimirovich Putin and Maria Alekseyevna Lvova-Belova [online]. Haag: International Criminal Court, 17. 3. 2023 [cit. 2026-09-06]. Dostupné z: https://www.icc-cpi.int/news/situation-ukraine-icc-judges-issue-arrest-warrants-against-vladimir-vladimirovich-putin-and

Zatykače se týkají podezření z válečného zločinu nezákonné deportace obyvatelstva, zejména dětí, a jejich nezákonného přesunu z okupovaných částí Ukrajiny do Ruské federace.

[3] INTERNATIONAL CRIMINAL COURT. Statement by Prosecutor Karim A. A. Khan KC on the issuance of arrest warrants against President Vladimir Putin and Ms Maria Lvova-Belova [online]. Haag: International Criminal Court, 17. 3. 2023 [cit. 2026-09-06]. Dostupné z: https://www.icc-cpi.int/news/statement-prosecutor-karim-khan-kc-issuance-arrest-warrants-against-president-vladimir-putin

[4] OFFICE OF THE UNITED NATIONS HIGH COMMISSIONER FOR HUMAN RIGHTS. UN Commission of Inquiry on Ukraine finds additional evidence of common patterns of torture by Russian authorities [online]. Ženeva: OHCHR, 23. 9. 2024 [cit. 2026-09-06]. Dostupné z: https://www.ohchr.org/en/press-releases/2024/09/un-commission-inquiry-ukraine-finds-additional-evidence-common-patterns

Zpráva dokumentuje opakující se vzorce mučení a používání sexuálního násilí, především vůči zadržovaným osobám, jako prostředku nátlaku, trestání a ponižování.

[5] UNITED NATIONS INDEPENDENT INTERNATIONAL COMMISSION OF INQUIRY ON UKRAINE. Report of the Independent International Commission of Inquiry on Ukraine to the United Nations General Assembly [online]. Ženeva: OHCHR, 2024 [cit. 2026-09-06]. Dostupné z: https://www.ohchr.org/en/hr-bodies/hrc/iicihr-ukraine/reports/ga79

Jde o jeden z nejsilnějších pramenů pro tvrzení, že mučení prováděné ruskými orgány nebylo pouze sérií izolovaných excesů, ale součástí široce rozšířené a koordinované praxe.

[6] OFFICE OF THE UNITED NATIONS HIGH COMMISSIONER FOR HUMAN RIGHTS. UN Commission of Inquiry: Statement on the third-year mark of Russia’s full-scale invasion of Ukraine [online]. Ženeva: OHCHR, 26. 2. 2025 [cit. 2026-09-06]. Dostupné z: https://www.ohchr.org/en/statements-and-speeches/2025/02/un-commission-inquiry-statement-third-year-mark-russias-full-scale

Komise zde uvádí, že ruské orgány páchaly mučení v rozsahu, který naplňuje znaky zločinu proti lidskosti. Současně připomíná případy sexuálního násilí, nucených přesunů a dalších porušení mezinárodního práva.

[7] OFFICE OF THE UNITED NATIONS HIGH COMMISSIONER FOR HUMAN RIGHTS. United Nations High Commissioner for Human Rights Volker Türk: Update to the Human Rights Council on Ukraine [online]. Ženeva: OHCHR, 1. 4. 2025 [cit. 2026-09-06]. Dostupné z: https://ukraine.ohchr.org/en/United-Nations-High-Commissioner-for-Human-Rights-Volker-T%C3%BCrk-Update-to-the-Human-Rights-Council-on-Ukraine

[8] KATZAROVA, Mariana. Situation of human rights in the Russian Federation: Report of the Special Rapporteur. A/HRC/57/59 [online]. Ženeva: United Nations Human Rights Council, 13. 9. 2024 [cit. 2026-09-06]. Dostupné z: https://www.ohchr.org/en/documents/country-reports/ahrc5759-situation-human-rights-russian-federation-report-special

Tento dokument je důležitý pro část eseje vysvětlující, proč nelze automaticky přičítat stejnou míru odpovědnosti režimu a všem ruským občanům. Popisuje represe, kriminalizaci protiválečných postojů, potlačování občanské společnosti a omezování svobody projevu.

[9] EUROPEAN EXTERNAL ACTION SERVICE. 2nd EEAS Report on Foreign Information Manipulation and Interference Threats [online]. Brusel: European External Action Service, leden 2024 [cit. 2026-09-06]. Dostupné z: https://www.eeas.europa.eu/eeas/2nd-eeas-report-foreign-information-manipulation-and-interference-threats_en

Zpráva vychází z analýzy 750 případů zahraničního informačního ovlivňování zaznamenaných mezi prosincem 2022 a listopadem 2023.

[10] EUROPEAN EXTERNAL ACTION SERVICE. 3rd EEAS Report on Foreign Information Manipulation and Interference Threats [online]. Brusel: European External Action Service, 19. 3. 2025 [cit. 2026-09-06]. Dostupné z: https://www.eeas.europa.eu/eeas/3rd-eeas-report-foreign-information-manipulation-and-interference-threats-0_en

Zpráva mapuje technickou a mediální infrastrukturu používanou především Ruskem k informační manipulaci, oslabování důvěry a polarizaci demokratických společností.