Vlastenectví a svoboda slova podle SPD

Satirický fejeton o politických vůdcích, uražené víře a nekonečném dokazování

Nedávno jsem zveřejnil nevinnou politickou satiru. Dva kontejnery na odpad, dva nápisy a dvě známá jména české politiky. .

Výsledek?

Stovky reakcí. Rozhořčení. Urážky. Obvinění a výhrůžky. Požadavky na důkazy. A občas i slovní zásoba, nad kterou by se začervenal správce veřejných záchodků. Člověk by si pomyslel, že jsem zpochybnil některý ze základních zákonů termodynamiky. Ale kdepak.

Pouze jsem si udělal legraci z dvou politiků. Andreje Babiše a Tomia Okamury.

Babiše do koše a Tomia do bia.

Ukázalo se, že některé politické autority jsou v očích svých příznivců posvátnější než náboženské relikvie. A satira na jejich adresu vyžaduje téměř církevní soud. Hlavně, že máme tu svobodu slova, že.

Italský programátor Alberto Brandolini formuloval roku 2013 pozoruhodný princip: vyvrácení nesmyslu vyžaduje mnohem více energie než jeho vytvoření.

Dnes jej známe jako Brandoliniho zákon, případně princip asymetrie nesmyslů.

Představte si, že někdo napíše: „Brusel nám chce zakázat české Vánoce!“ Pět sekund práce.

Vy pak máte strávit hodinu vysvětlováním evropského práva, kompetencí institucí, rozhodovacích procesů a skutečnosti, že Evropská komise zatím neprojevila sebemenší ambici ukrást nám Ježíška.

Odpověď?

„Stejně vám nevěřím. Jste zaplacený Bruselem!“

A jsme doma.

Nesmysl právě zvítězil nad vysvětlením. Nikoliv svou pravdivostí, ale svou energetickou nenáročností. Někdy míru poznání toho druhého nepřekročíte ani doktorandskou prací. Jasně, mohl bych to napsat příměrem G. B. Shawa, o slepicích a oslech, ale to není cílem tohoto fejetonu. Lidé, kterým by to bylo adresováno by to pochopili úplně jinak, než je zamýšleno.

A tak jsem zvědav, kdo z voličů SPD splní vlastní předsevzetí, že mne poníží, dehonestuje nebo oběsí. Oni nic jiného než urážky a vyhrožování neumí. Nicméně jim přeji, že setrvávají v takové společnosti. Vzhledy jejich facebookových profilů vysvětlují už svou názorností, proč preferují za společnost pejsky a kočičky. To jsou možná jediné živé bytosti, které jim jejich názory nebudou rozporovat a tito lidé si mohou myslet že někomu vládnou. Svým způsobem je mi jich líto, protože tohle je bídná existence, když se potom upnout na proruského politika, jakým je Tomio Okamura.

Jestli mne chcete urážet a vám to uleví, klidně pokračujte. Vypovídá to dost o vás. Na vás, milí voliči SPD je poznat, že v arzenálu obrany země máte jen výkřiky ,,my chceme mír.“ Když někdo nedokáže unést vtip o svém politickém favoritovi, možná by neměl začínat obhajobou demokracie, ale studiem jejího základního principu: práva druhého člověka nesouhlasit.

SPD považuje svobodu projevu za jeden z pilířů demokracie.

To je dojemné. Asi jako kdyby se inkvizitor prohlásil za patrona svobodného myšlení. Na Okamurových sociálních sítích, jak ostatně dokládají zkušenosti řady diskutujících, můžete svobodně souhlasit, nadšeně souhlasit, bezvýhradně souhlasit, případně souhlasit s vykřičníkem. A především souhlasit s Pitomiem.

Nesouhlas?

To už je podezřelá činnost, kterou lze administrativně vyřešit tlačítkem BLOKOVAT.

Samozřejmě. Správce sociálního profilu má právo moderovat diskusi. Nikdo nemá automatický nárok publikovat pod cizím příspěvkem. Ale je poněkud komické budovat politickou kariéru na obraně svobody projevu a současně vytvářet diskusní prostředí, v němž se kritické otázky stávají nežádoucí položkou.

To potom svoboda projevu připomíná zvláštní restaurační podnik.

Taková demokracie je sice organizačně pohodlná, ale má jistou vadu. Není to demokratická diskuse.

Je to fanclub. A předseda politické strany není rocková hvězda, jejímž úkolem je přijímat pouze potlesk.

Demokracie není fanclub předsedy SPD. Chtěl bych připomenout, že T. Okamura byl zvolen jako český politik a aby hájil české zájmy, ale on hájí více zájmy Kremlu než vlastní země.

Politik nemusí na každý komentář odpovídat.

Ale občan má právo se ptát, kritizovat a zesměšňovat veřejné jednání politika, aniž by se tím automaticky stával nepřítelem státu. Svoboda projevu se totiž nepozná podle toho, jak krásně ji obhajujeme pro sebe.

Pozná se především podle toho, jak dokážeme snášet její používání druhými.

Zajímavé je, jak často se v politických diskusích objevuje slovo vlastenectví.

Vlastenec prý pozná nepřítele na první pohled. Méně jisté už bývá, zda pozná rozdíl mezi Evropskou komisí a Evropským parlamentem a nebo třeba ruskou a evropskou zahraniční politikou.

Největší potíž některých vlasteneckých projevů spočívá v tom, že jejich autoři mají jasno dříve, než zjistí, o čem se vlastně rozhoduje.

Vlastenectví se přitom neměří počtem vykřičníků za českou vlajkou na facebookové skupině.

Vlastenectví znamená také odpovědnost za bezpečnost země, její instituce a budoucnost. Otázkou je, jakou legitimitu má vláda, která zanedbává bezpečnost, hazarduje s životy, zdravím a majetkem občanů. A to nemluvím o tom, že tato vláda se do voleb prolhala a obelhala i vlastní voliče.

Vlajka je jen symbol. Značka státu. Nic víc. Stejně jako měna.

Obrana státu je praktická činnost. A tyto dvě věci by se neměly zaměňovat. A vlastenectví bez odpovědnosti je pouze hezky zabalená prázdná krabice.

Zvláštní kapitolou současné politické komunikace je představa, že demokratické vítězství ve volbách opravňuje vládu mluvit jménem celé země. To je poněkud odvážná zkratka.

Demokraticky získaný mandát není bianco šek.

Vláda není majitelem státu.

Také opozice byla demokraticky zvolena. Dokonce občany, kteří platí stejné daně jako příznivci vládních stran. Ti všichni mají stejná občanská práva. Vítězství ve volbách není korunovací. A Poslanecká sněmovna není dědičným majetkem předsedy vítězného politického hnutí.

Vláda má právo prosazovat svůj program. Opozice má právo jej kritizovat, kontrolovat a navrhovat jiné řešení.

Pokud by se politický nesouhlas měl stát důvodem k trestnímu oznámení, muselo by jít o konkrétní podezření ze spáchání trestného činu, nikoliv o pouhou příslušnost k opozici.

Jinak bychom mohli rovnou zavést nové pravidlo parlamentní demokracie:

Při vstupu do Sněmovny odevzdejte občanský průkaz, mobilní telefon a nesouhlas.

Ten poslední předmět se samozřejmě nevrací.

Zůstává uložen v depozitáři vládní stability.

A pokud jde o předvolební sliby?

Když politik nabídne veřejnosti modré z nebe, měl by alespoň vědět, odkud je hodlá financovat.

Jinak se může stát, že po volbách nebude modré nebe, ale pouze účet za jeho předvolební propagaci.

A ten zpravidla zaplatí někdo jiný.

Předseda SPD Tomio Okamura v listopadu oznámil, že česká armáda pod vedením resortu, za který odpovídá SPD, nebude vysílat vojáky na cvičení zaměřená na podporu Ukrajiny.

Samozřejmě existují legitimní důvody, proč se konkrétního vojenského cvičení nezúčastnit.

Ale samotný argument, že vojáci nebudou cvičit, protože se cvičení týká Ukrajiny, si zaslouží pozornost.

Představme si podobnou úvahu u hasičů.

„Pane veliteli, proč vaše jednotka netrénuje zásahy u požárů?“

„Protože nechceme podporovat požáry.“

„A co budete dělat, až začne hořet?“

„Budeme požadovat, dohodu a mír s ohněm.“

Požár by byl nadšen.

V polovině listopadu 2026 zveřejnila zahraniční média informace o dalších ruských požadavcích souvisejících s jednáním o ukončení války na Ukrajině.

Moskva podle zveřejněných dokumentů znovu usiluje o zásadní omezení vojenské přítomnosti NATO ve východní Evropě. To je důležité. Nejde totiž pouze o Ukrajinu.

Jde také o to, kdo bude rozhodovat o bezpečnostním uspořádání evropských států.

Představme si souseda, který vám nejprve obsadí zahradu a potom požaduje, abyste odstranili bezpečnostní dveře, protože jejich existence narušuje jeho pocit bezpečí.

A nakonec vám nabídne smlouvu o dobrém sousedství.

Podepisuje se pochopitelně na jeho zahradě. Která byla ještě nedávno vaše.

To není nový bezpečnostní pořádek.

To je velmi starý imperialismus s novým formulářem. Podle mých studijních zjištění, Rusové skutečně nejsou nakloněni jakékoli dohodě. Oni chtějí ,,jenom“ vyhrát, aby si před vlastní hanbou mohli přelepit další text jejich výkladu dějin, že jsou vítězná velmoc. Možná všichni, kromě jich samých, na světě vědí, jak na tom Rusko je. Velmoc jen rozlohou, technologicky zaostalé a de fakto závislé na Západě, USA a Číně. Jako by projekty knížete Potěmkina měl vyřešit úplně vše, plus, že vše v ruské politice se řeší přes marxismus.

V lednu 2026  nechal Tomio Okamura odstranit ukrajinskou vlajku ze sněmovní budovy.

Bylo to symbolické rozhodnutí. Tomio je v očích svých voličů opravdu takový geroi? Hrdina?!

A právě symbolika je zajímavá.

Vlajka totiž nebyla vojenskou základnou. Nepředstavovala závazek poslat české vojáky do války. Byla vyjádřením solidarity s napadeným státem. Odstranit ji bylo administrativně jednoduché.

Mnohem složitější je odpovědět na otázku, jak má Evropa dlouhodobě zabránit další ruské agresi.

Na odstranění vlajky stačí schůdky. Na zajištění bezpečnosti státu potřebujete poněkud více.

Především strategii. A právě tu se Pitomio snaží zničit a znemožnit. Za mne pitomost politika, ale jemu to nevysvětlíte, protože skutečný český vlastenec by se těmito pitomostmi vůbec nezabýval.

Mír chceme snad všichni.

Rozhodující je, jak jej zajistit, aby se z něj nestala pouze přestávka před další agresí.

Protože města jako Mariupol, Bachmut nebo Avdijivka nejsou abstraktními symboly politické kampaně.

Jsou konkrétními příklady toho, co válka skutečně znamená.

A pokud nechceme podobné obrazy jednou vidět jinde v Evropě, je legitimní ptát se vlády na její skutečnou obrannou strategii. K této části ještě poslední zmínka. Věčný mír není žádná osvícensko romantická iluze. Lze ho najít pouze na hřbitovním poli.

V diskusích často zaznívá požadavek: „Dokažte, že ten politik říká nepravdu!“

Předložíte dokument.

Následuje:

„Tomu médiu nevěřím.“ Předložíte oficiální vyjádření. „To je zmanipulované.“ Předložíte původní video.

„Vytržené z kontextu.“

A když předložíte celý kontext?

„Stejně jste vlastizrádce.“

Právě zde Brandoliniho princip dosahuje téměř umělecké dokonalosti.

Argument už není odpovědí na skutečnost. Je prostředkem, jak skutečnost nepřipustit.

Přitom označení někoho za vlastizrádce není drobná stylistická ozdoba. Vlastizrada má v českém trestním právu konkrétní, velmi závažný význam. Upravuje ji § 309 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.

Její skutková podstata vyžaduje, aby občan České republiky ve spojení s cizí mocí nebo cizím činitelem spáchal některý ze zákonem vyjmenovaných trestných činů: rozvracení republiky, teroristický útok, teror nebo sabotáž.

Nesouhlas s politikou určité strany tyto podmínky nenaplňuje.

Stejně jako nesouhlas s NATO nebo Evropskou unií sám o sobě nedokazuje spolupráci s cizí mocí.

Kdo chce veřejně rozdávat rozsudky, měl by alespoň vědět, podle kterého paragrafu hodlá soudit.

A měl by si hledět,aby sám z tohoto trestného činu, který je v trestním zákoněpod č. 40/2009 Sb nebyl jednou obviněn a souzen.

No a když jsme u těch zákonů. Dokončeme výklad: Definice skutkové podstaty Vlastizrady se dopustí občan České republiky, který ve spojení s cizí mocí nebo s cizím činitelem spáchá některý z těchto závažných trestných činů proti státu: [1]

Zbytek si dočtěte v příslušném zákoníku nebo se nechte rovnou seznámit s realitou svých činů.

Nejpozoruhodnější na některých politických kampaních je jejich schopnost nabídnout občanům univerzální vysvětlení všech životních neúspěchů a jako formu řešení, že jim politické sliby bude platit někdo jiný.

Nemáte dost peněz? Za to může někdo jiný. Bojíte se budoucnosti? Ukážeme vám nepřítele. Nerozumíte složitému problému? Nabídneme jednoduchou odpověď. Spálená země.

Tak si tedy milí koaliční politici dejte velký pozor, aby vás někdo opravdu nevzal za slovo. Třeba mladá generace, kterou nutíte platit výpalné v podobě vašich volebních slibů někomu, kdo jim doslova ničí budoucnost před očima.

A především vás ujistíme, že vaše rozhořčení je důkazem vašeho vlastenectví.

Politický marketing tak může připomínat zvláštní zákaznickou podporu.

Problém nevyřeší. Ale poskytne vám viníka.

A když se ukáže, že viník za nic nemůže?

Nevadí.

Mají připraveného dalšího.

Historie nás přitom učí, že demokracie může být oslabována i postupně.

Československá zkušenost let 1946–1948 je v mnoha ohledech specifická a dnešní politické poměry s ní nelze jednoduše ztotožňovat.

Přesto připomíná obecnější nebezpečí: politickou soutěž lze postupně deformovat vytvářením nepřátel, tlakem na instituce a oslabováním prostoru pro legitimní nesouhlas.

Svoboda totiž nemusí zmizet během jediné noci. Někdy se vytrácí po malých dávkách, z nichž každá je veřejnosti představována jako nezbytné opatření v jejím vlastním zájmu.

K lekci jaký je rozdíl mezi občanem a ovčanem se vrátíme někdy v příštích dílech.

Po stovkách upřímných reakcí jsem pochopil jednu podstatnou věc. Satira nemusí odhalit pravdu o člověku, který je jejím terčem.

Dokáže však odhalit něco o způsobu myšlení a osobního založení těch, kteří místo souvětí nebo odstavce se zmohou pouze na urážku nebo vyhrožování.

Politik není prorok. Politická strana není církev. Volební program není posvátné evangelium.

A předseda politického hnutí není neomylný guru, jehož čest je třeba hájit před dvěma odpadními kontejnery, kam z mého pohledu skutečně patří. Možná jste poslední kdo to nevidí, také je škoda, že ze sebe necháváte dělat užitečné idioty. Tohle mi vůči vám přijde nedůstojné. Nasloucháte někomu, kdo vás používá pouze pro svoje cíle a ne pro váš zájem. Slyšeli jste od T. Okamury někdy nějaký plán, nebo vizi? Pouze jako by k vám mluvil pojišťovák jako ke svým klientům, které dostatečně vystrašil a zavázal si je pojistným. Literárně je to vztah mezi Mefistem a Faustem. Gratuluji. Nicméně, pro vás je řešení jednoduché. Příště přemýšlet komu házíte hlas.

Proto se s těmito diskusemi prozatím loučím.

Nikoli proto, že by mi vadil váš nesouhlas, kritika a vyhrožování. Ani bych neřekl, že mi vadí, když se z nesouhlasu a satiry stává soutěž ve vulgaritách, výhrůžkách a obviňování z vlastizrady. Už jednou jste mi nábojnici do kalašnikova nebo do čeho to bylo, poslali. Pošlete klidně další. Do zásobníku se jich vejde dost a rád to předám policii nebo se přihlásím do vojenských záloh.

Za celé to pozorování jsem ovšem vděčný. Zjistil jsem totiž, že nejnebezpečnější na politické satiře nejsou její pointy. Nejnebezpečnější je možnost, že se někdo po jejich přečtení začne ptát.

A otázka je pro každého politika, který si přeje bezvýhradnou poslušnost, mnohem nepříjemnější než urážka. Protože na urážku stačí odpovědět pouze urážkou.

Na dobrou otázku už potřebujete odpověď. Někdy i hodně doboru odpověď. Tu jsem ve skupinách SPD ani v jejich komentářích pod mou politickou satirou až na velice vzácné výjimky, nenašel.

A ještě jednu věc považuji za důležitou. Není mi lhostejné, jakým způsobem současná vláda přistupuje k naší bezpečnosti a spolupráci se spojenci. Pokládám za nezbytné, aby Česká republika nejen využívala výhod členství v NATO a Evropské unii, ale také přesvědčivě prokazovala svou ochotu podílet se na společné odpovědnosti.

Nemůžeme od ostatních očekávat, že nám v případě ohrožení přijdou na pomoc, a současně se vyhýbat každé nepříjemné debatě o tom, jak pomůžeme my jim.

To by nebyla spojenecká solidarita. To by bylo členství v bezpečnostním spolku, kde chceme mít zaplacené pojištění, ale zdráháme se přispívat na pojistné.

U obranných výdajů je proto nutné rozlišovat mezi nominálním růstem rozpočtu a skutečným plněním dlouhodobých aliančních závazků. Návrh rozpočtu na rok 2027 počítá s vyššími výdaji na obranu. To je třeba uznat.

Samo o sobě to však neodpovídá na všechny otázky ohledně dlouhodobého rozvoje armády, personálních rozhodnutí, ochrany před hybridními hrozbami ani skutečné připravenosti podílet se na spojeneckých operacích.

Stejně tak pokládám za legitimní požadovat vysvětlení odvolání velitele informačních a kybernetických sil nebo změn v koncepci armády.

Ne proto, že by každé takové rozhodnutí muselo být automaticky nesprávné.

Ale proto, že bezpečnost státu není soukromou záležitostí ministra obrany ani politické strany, která jej do funkce nominovala.

A pokud jde o společné financování pomoci Ukrajině, považuji za důležité vést otevřenou diskusi o účelnosti, kontrole a skutečném významu této pomoci pro evropskou bezpečnost.

Nelze se spokojit s jednoduchou představou, že když nebudeme chtít válku, válka se nám vyhne.

Přání míru není bezpečnostní strategie.

A opakování slov že chceme mír nezastaví tanky, rakety ani člověka, který dostal rozkaz napadnout sousední zemi.

Nevěřím, že občané České republiky chtějí být občany státu, který od svých spojenců očekává solidaritu, ale sám váhá, zda ji ostatním poskytne.

Ostatně právě článek 5 Severoatlantické smlouvy stojí na principu společné obrany.

A ten funguje oběma směry.

Za důležité proto považuji, aby Česká republika byla spolehlivým partnerem, nikoliv pouze příjemcem bezpečnostních výhod.

Spojenectví není restaurace, kde si objednáme ochranu a účet pošleme ostatním.

A vlastenectví není soutěž v tom, kdo hlasitěji vykřikne, že nechce válku. Vlastenectví se pozná i podle schopnosti nést odpovědnost za obranu svobody. Vlastní i té společné.

Tady bych chtěl skončit jedním přáním.

Přáním, které nepatří jen voličům SPD, ale každému, kdo svěřuje politikům svou důvěru.

Prosím, nenechávejte ze sebe dělat užitečné idioty.

Ne kvůli mně. Kvůli sobě. Ptejte se. Pochybujte. Ověřujte. Chtějte odpovědi. A nepovažujte nesouhlas za osobní urážku.

Protože politikovi můžete svěřit svůj hlas.

Ale vlastní rozum, svědomí a občanskou odpovědnost byste mu odevzdávat neměli.