Článek
Pane Tomio Okamuro, tak jste nám tu rozpoutal nový třídní boj: ti, kteří mají méně tříd, se pustili do těch, kteří jich mají o něco víc. A když už se do nás někdo pustí, občas k tomu přidá i výhrůžku smrtí. Jako studijní materiál je to výtečné. Jako projev politické kultury poněkud méně. Za mě vám k tom chybí pravidla českého pravopisu. Když už mě nebo komukoli z kolegů hrozíte smrtí nebo aspoň potížemi, tak ať to má úroveň.
Čerstvou ukázku poskytl 17. listopadu Tomio Okamura. Při připomínce událostí roku 1939 mluvil o lidech, kteří se „hrdinně postavili nacistickému odboji“. Z kontextu bylo zřejmé, že chtěl ocenit odpor proti nacismu; jen se mu v klíčové chvíli prohodila dvě slova a nacisté se nečekaně ocitli na straně odboje. Přeřeknout se může každý. Jenže když politik vystupuje jako samozvaný strážce vlastenectví, i takový jazykový kotrmelec má komický účinek. nasetema.cz
Okamura má mimořádný talent připomenout, že mezi schopností mluvit a schopností přesně pojmenovat, co člověk říká, někdy zeje pořádná mezera. Poslanecký mandát ji sám od sebe nepřemostí. Jeho karikaturní přezdívka PITOMIO se tak příznivcům nabízí jako hotová pointa, a kritikům jako další důvod otevřít učebnici češtiny i dějepisu.
Politická vystoupení pana Okamury občas připomínají kurz logiky pozpátku: nejprve se oznámí závěr, potom se určí nepřítel a důkazy se případně doplní, až bude čas. Ten zpravidla nezbývá, protože už je potřeba vyhlásit další národní katastrofu. Někde v pozadí přitom tiše čeká skutečnost, ale do diskuse se dostane jen tehdy, když jí někdo uvolní místo.
A pak jsou tu komentáře jeho příznivců, které představení ochotně prodlužují. Když nemají argumenty, nastoupí vulgarity. Když dojdou vulgarity, přichází obvinění z vlastizrady. A když dojde i fantazie, stačí napsat „vlastizrádce“ ještě jednou a tentokrát VELKÝMI PÍSMENY, aby se snad slovo konečně samo stalo důkazem.
Trestní zákoník ovšem není jídelní lístek, z něhož si lze objednat paragraf pro každého, kdo s námi nesouhlasí. O vlastizradě nerozhoduje ani předseda politické strany, ani internetový potleskový sbor. A hlasitost obvinění nenahrazuje jeho důkaz.
A pro mne jako učitele je to ale materiál téměř luxusní. V češtině hledáme pravopisné chyby a rozebíráme stavbu věty. Někdy je to jediná stavba, kterou autor dokáže dokončit. V právu zkoumáme, který paragraf by se o příslušný výlev mohl začít zajímat. Ve filozofii pátráme po smyslu jeho existence, v etice po vztahu mezi věkem, zkušeností a moudrostí.
Výsledky bývají různé. Někdy se zdá, že životní zkušenost člověka naučila především psát CAPS LOCKEM. Studenti si pak mohou v přímém přenosu utvářet obrázek o lidech, kterých si mají a priori vážit. S věkem, máme ještě za to, že přicházejí zkušenosti, jak je vidět, nikoli automaticky moudrost. Někdo své zkušenosti promění v poznání. Jiný získá hlavně více času k opakování stejných omylů.
A v politologii? Tam studenti poznávají, kdo politikou žije a kdo z ní žije. Učí se také, že pravda se v některých kruzích mění podle toho, kdo ji právě hlásá. Čím hlasitější huba, tím méně práce obvykle odvede hlava. Megafon pak může suplovat argumentaci. Na shodu přísudku s podmětem už nezbývá kapacita.
Urážky ze strany fanklubu proruských sentimentů, panslavismu a Tomia Okamury mě tedy neurážejí. Jako studijní případ mají svou hodnotu. Ukazují, jak se skupinové myšlení umí tvářit jako přesvědčení, jak se hlasitost vydává za obsah a jak se politický potlesk snadno zamění za důkaz. Zní to podobně jako když jeden malý psík rozštěká celou vesnici, třeba jen z toho, že se lekne. Výhrůžky smrtí jsou ovšem něco jiného než pouhá ukázka pravopisu.
Studenti si z toho mohou odnést několik jednoduchých poučení: oddanost vůdci není totéž co vlastenectví, potlesk není důkaz a urážka není argument. A autoři podobných komentářů? Zůstává otázka, zda se ze školy vůbec něco naučili, třeba alespoň to, že vykřičník za větu nedoplní chybějící myšlenku.





