Článek
John Cranko, tanečník a choreograf narozený v roce 1927, absolvoval první baletní školení i angažmá ve své domovině v Johannesburgu a v Kapském Městě. Od svých pětadvaceti let získával zkušenosti a příležitosti v Británii, kde úspěšně pracoval pro Královský balet. Jeho jméno je však spojeno s německou baletní scénou ve Stuttgartu, jejímž šéfem se stal v roce 1961. Podle britského historika Johna Percivala šlo o „ztrátu pro Anglii, která byla vítězstvím pro Německo“.
Ve Württemberském státním divadle ve Stuttgartu dostal Cranko velkou podporu vedení k vytvoření samostatného baletního souboru. Vzpomínal na snahu svého šéfa W. E. Schäfera krátkou anekdotou:
„Kolik to bude stát?“
„Pár set tisíc určitě!“
„To není zlé! To mě velmi zajímá…“
Nebylo to samozřejmě tak jednoduché a bylo potřeba sehnat peníze na nová provedení velkých scénických představení stejně jako na zahraniční zájezdy, když o novém souboru začínalo být slyšet.
Díky svému nadšení a osobnímu charisma shromáždil Cranko kolem sebe skvělý umělecký tým tanečníků a výtvarníků. Byl obdařen intuicí a pozorně vybíral talentované a tanci oddané mladé umělce, kteří pod jeho vedením pracovali nejen na brilantním tanečním výrazu, ale především na osobitosti a originalitě svého projevu. John Cranko rozvíjel u svých tanečníků spontaneitu a v tomto smyslu na něho vzpomíná také český umělec Jiří Kylián.
John Cranko miloval literární příběhy, v jejichž hloubce shledával výzvy k uměleckému vyjádření lidských emocí. Taneční výraz spojený s hudbou dával literárnímu dílu nové dimenze. Sám jako choreograf a baletní mistr vedl své svěřence k tomu, aby ztvárňovaným postavám rozuměli - aby nejenom předváděli působivá gesta a perfektní baletní figury či kroky, aby však příběh skutečně tančili. K tomu bylo třeba mít odpovídající scénu a kostýmy. Vsadil na inspiraci starým uměním a přál si zasadit své baletní příběhy do propracované a efektní scénografie. Tak se zrodila spolupráce s Jürgenem Rosem, který Cranka dokonale pochopil a pracoval s půvabem výtvarna tak, jak je na divadelní scéně třeba - pracoval s perspektivou, s iluzí, se světlem, s barvou. Cranko nabádal svého dvorního scénografa stejně jako tanečníky k opravdickému prožitku. Při přípravě Shakespearova dramatu Romeo a Julie si společně prohlíželi díla renesančních mistrů a poznávali renesanční architekturu. Rose vzpomínal, že Shakespeare byl pro Cranka „elixírem a svatyní života“. Crankovo chápání významu bezprostředního prožitku dokresluje jeho přesvědčení, že plně porozumět antice a Řecku můžeme teprve tehdy, když vidíme vycházet slunce nad athénskou Akropolí.
Skvělé podmínky ve Stuttgartu, znamenitý výběr talentů a inspirativní atmosféra daly vzniknout fenoménu, který po deseti letech Crankova působení a po úspěšných zájezdech stuttgartského souboru za oceán newyorský tisk nazýval „stuttgartským baletním zázrakem“. Pln životní a tvořivé síly zemřel John Cranko ve svých 46 letech náhle, při zpáteční cestě do Evropy po úspěšném turné v Americe. Jeho šéf W. E. Schäfer o jeho smrti zaznamenal: „Odešel časně zrána, na vrcholu svého života a tvůrčího úsilí tak, jak podle starých Řeků odcházejí miláčci bohů… zemřel uprostřed svého milovaného souboru v letadle, které se devítisetkilometrovou rychlostí řítilo přes Atlantik. Jeho smrt byla náhlá, jako jeho krásný a krátký život.“
Na jevišti Státní opery v Praze můžete v prvním pololetí letošního roku shlédnout balety Romeo a Julie, dále Labutí jezero, v choreografii Johna Cranka. Balet Romeo a Julie je uváděn v originální kostýmní a scénické výpravě Jürgena Roseho. Výkony sólistů, souboru a orchestru jsou ohromující.
