Článek
Daleké cesty po světě s malými dětmi rozhodně nemám v krvi. Generace mých rodičů byla ta „zavřená“ v hranicích dovoleného světa a já stále cítím - možná jako z nouze ctnost - že daleké cestování pro malé děti není a obdivuji rodiče (např. špičkové hudebníky), kteří létají světem s miminky v nosítkách. Sama jsem za studií poznávala architekturu při procházkách s Rostislavem Šváchou, ale moje děti (které se svými malými dětmi cestují moc rády) mi nedávno NAŠTĚSTÍ podstrčili Adama Gebriana.
Adam Gebrian používá k popularizaci architektury moderní média a sociální sítě, jeho příspěvky mají vysokou sledovanost a jsou jednoduše na dosah pro každého, kdo rád poznává domácí i světové stavby v kontextu jejich prostředí. Vydal mimo jiné také čtyři knihy o svých cestách, které podnikl společně s manželkou Markétou a synem Filipem: Tři měsíce v Barceloně (2021), Dva měsíce v Lisabonu (2021), Sedm měsíců v Raleigh, New Yorku a Chicagu (2022), Léto na Tenerife (2024).
Knížky mají příjemně vyváženou formu. Trpělivé čtenáře zve k výpravám po světě stručný text a pro méně trpělivé je v knížkách mnoho fotografií. Knihy jsou koncipovány tak, aby byly pro čtenáře pohodlné - fotografie doplňují na stránkách text, v němž se o fotografovaných místech píše. Gebrianův komentář je zajímavý a především empatický. Promlouvá k širokému spektru čtenářů s porozuměním, vlídně předává vlastní zkušenost, nepostrádá nadhled a zamýšlí se nad jednotlivými místy pod bezprostředním dojmem z nich. Z každého navštíveného místa si odnáší poučení, malou úvahu, kterou zaznamenává na konci kratičkých kapitol. Tato metoda krátkého poučení je výborná pro ukládání vzpomínky do paměti a je jakýmsi zastavením, které poskytne čas k zamyšlení nad tím, jaké to právě navštívené místo je, co se v něm děje, jak místo žije a jak to na nás působí. Jde o velmi důležitý moment v Gebrianově psaní, protože motiv zastavení, setrvání, okamžik sdíleného a sdělovaného prožitku - zkrátka motiv hlubokého prožití ačkoliv to tak vlastně na první pohled vůbec nevypadá - to je podle mého soudu to, oč tu běží. Jeho knížky nejsou ani podrobnými průvodci, ani encyklopedickými výčty míst, která máte rozhodně navštívit, protože to tak dělá každý. Jsou spíš antropologickými vrátky k pochopení toho, co vám může cestování dát - a navíc s tím velikým „benefitem“, kterým je přítomnost vašich malých dětí. Jde totiž především o tu mocnou veličinu, kterou je čas.
Ilustrační foto
Čas k poznávání místa s malým dítětem po boku plyne jinak a dospělý cestovatel to přijímá nikoliv s pocitem ztráty, naopak, s velikým ziskem - Gebrian trochu intuitivně, ale také z vlastní zkušeností říká, že podřízení časového plánu potřebě dítěte vede k velkému obohacení dospělého cestovatele. Nechte se jím vést. Budete se vracet, opakovat návštěvy a možná nedojdete do cíle, který jste si zvolili - ale všimnete si věcí, které jindy sami míjíte. Oceníte maličkosti, kterých jste si dříve ani nevšimli. Posoudíte místo z pozměněné perspektivy. Získáte nový úhel pohledu. Prostřednictvím dětské duše se odevzdáte ničím nezatíženému chování vycházejícímu z přirozenosti a necháte na sebe působit - stejně jako ten váš malý človíček - otevřený prostor, převýšení, nakloněnou rovinu, vodní prvek, strom, spleť kořenů pod věkovitým stromem. Architektovi se to hodí při posuzování či vymýšlení společenského prostoru, ale rodičům taková schopnost nese dobrý aspekt pro život. A babičkám a dědečkům se hodí taky…moc.
S Adamem Gebrianem se dozvíte, co znamená termín „výšťava“, také kam se vydat, pokud chcete zažít pocit osamění v centru města, do jakého sportovního „trivia“ je fajn zasvětit vaše děti nebo co dělat, když se s dítětem vrátíte po čase na místo, v němž se těšilo na něco, co už tam není. Také vám bude předána veliká Gaudího moudrost, kterou si zde dovolím z Gebriana citovat. Hodí se totiž moc a moc k jakékoliv cestě s malými dětmi a k jakékoliv činnosti s nimi. Gaudího odpověď na kritiku, proč jde stavba chrámu Sagrada Família tak pomalu, prý zněla: „Můj klient nikam nespěchá.“
Ráda si prohlížím architekturu, ráda se o ní dávám poučit, snažím se vnímat ji v kontextu prostředí a času - oba fenomény na ni působí. Gebrianovy knížky jsem vzala do ruky především právě proto, že mě zaujala jeho krátká videa a někdy mě Gebrianovo povídání naštvalo a nesouhlasila jsem s ním. Chtěla jsem o architektuře v jeho podání také číst. A najednou, nečekaně, jsem před sebou měla knížky jako malá mnohovrstevnatá média: píší o architektuře, píší o svobodném rozhodování a výběru - vlastně o jakémsi osobním sebevědomí, o vystoupení z příjemné komfortní zóny, hovoří o vztahu rodiče a dítěte, svým podáním velmi mile otevírají pohled do klučičí duše Adama a Filipa, kterou všudypřítomně provází Markétina ženskost. Autor knížek otevřeně před čtenářem hledá hranici mezi tím, co říct a co už ne. Jeho odborný pohled na věc nepostrádá emoce a tak nejenomže nezapomenu, jak vysoce hodnotí Barcelonu jako město, které důsledným způsobem řeší pohodlnost ulic a náměstí pro pěší - ale také nezapomenu na pasáž o tom, jak autor knížek pravidelně hrával fotbal s místními obyvateli Raleigh. Nezapomenu na to, jak Filip s sebou všude nosil autíčko, ani na to, jak spadl do kašny. Štěstí přeje připraveným a zkušeného cestovatele s dětmi nic nezaskočí, ani drobná nehoda. Není špatné číst Gebriana.
Do téměř kapesních knížek (protože Adam myslí na všechno) se vešlo poučení i zábava a nečekala jsem, že to bude architekt, kdo mi pomůže porozumět cestování s malými dětmi. Možná nám pomůže i „být imunní vůči vnějšímu tlaku - necítit povinnost nějaké místo vidět nebo navštívit jenom proto, že se o něm hodně mluví.“ Díky.
Inspirací k napsání článku jsou knihy autora Adama Gebriana, které vydalo nakladatelství Universum.
