Zámkem s číší vína - svatomartinské Štáblovice.

Dovoluji si tvrdit, že dobré víno a uctívání dávných tradic do zámeckých sálů patří - jedno totiž umocňuje a povyšuje druhé. Znalci zámeckého prostředí si nezadají se znalci skvělých vín a často mají o své věci hluboké znalosti.

Ti, kdo znají soukromý zámek Štáblovice, ti vědí, že jde o romantické místo, které se pyšní renesančními klenbami a historickými výmalbami nejenom v Erbovním sále - vědí však také, že hostům bývají připraveny pokrmy pro všechny smysly. Svatomartinské menu nabízí především husičku a všechno, co k ní patří, ale také bramborové lokše nebo bylinkové knedlíčky, švestkovou omáčku či hruškové chutney se zázvorem, ach. Podzimní atmosféra zámeckého parku okouzluje jinak než ta jarní (byli jsme tu o Velikonocích), podzimní - jinak laděné - jsou i laskominy štáblovické gastronomie.

Vinařští experti bývají rovněž dobří pamětníci. Každý nemusí hned na jazyku poznat skvělý ročník 1975, ale budou vzpomínat na mizerný ročník 1816, kdy víno nebylo k pití. S trochou nadsázky se tvrdí, že milovníci vína znají zpaměti den počátku vinobraní za posledních dvě stě let…v roce 1795 to bylo 24. září. Zkrátka máte-li rádi památky a víno, mohl by být štáblovický svatomartinský program to pravé pro podzimní předadventní zastavení. Zámkem se totiž můžete projít s číší vína.

V zámku mají pro dva následující víkendy (8. a 9. 11., také 15. a 16. 11.) připravené prohlídky, při nichž průvodci zasvětí svůj výklad vínu. Letos to bude již pátým rokem, kdy průvodce přivítá své hosty skleničkou mladého vína a povede je staletími pomyslnou vinařskou cestičkou k poznání. Kdo by neznal starověkého boha révy - Dionýsa? Bývá zobrazován jako křepčící bůh veselosti či opojení, životní příběh tohoto Olympana byl však tragický. Středověk je dobou tajemna a svá tajemství má i víno, renesance budiž opěvována jako znovuzrození poznání, světla a radosti. Na bujaré slavnosti pijáků vína upomínají v zámeckých sbírkách veliké válcovité poháry na nízkých nožkách a s víkem, tzv. „vilkum“. Možná i o tom bude řeč. Štáblovice se sice nacházejí na Opavsku, což nemůžeme považovat ani za sousedství proslulého aristokrata Petra Voka z Rožmberka, není však vůbec vyloučeno, že něco podobného, jako byla „pokutní registra“ Petra Voka, mohlo vznikat všude tam, kde sídlil intelektuál, bohém a vynikající společník. Co jsou "pokutní registra"? Domnívám se, že i o tom by se mohlo při prohlídce hovořit - a mohlo by se to stát inspirací pro bezprostřední společenská setkání přátel v současném světě, kde častěji ťukáme prstem na písmenka telefonních displejů než perem na papír.

Ať je vám taková procházka zámkem s číší vína v ruce opravdovou inspirací. Ať vás baví ochutnávání s libým aroma, ať vám na oči přicházejí příjemné obrazy a vaše paměť jejich prostřednictvím uloží zajímavá poznání a trvalé vzpomínky. Není mnoho zámků, které by se právě svatomartinskému času nebo mladému vínu věnovaly (na mnoha místech je po sezóně), ale pár jich najdete. V Liblicích nadcházející víkend zasvětí mladému vínu a tradiční gastronomii. Svatý Martin přijede do Slatiňan a v zámecké kuchyni tam budou péci a podávati pravé svatomartinské rohlíčky. V krčmě na Křivoklátě si můžete dát martinskou husu. Slavnost svatomartinských vín bude v konírně zámku Horšovský Týn. Svěcení vína proběhne Španělské konírně v zámku ve Valticích.

Já se však vrátím ještě do Štáblovic, jejichž „posezónní“ program je stále bohatý. Pro děti budou na začátku prosince Čertovsko-andělské prohlídky. Malým i větším dětem, studentům a seniorům je určen předvánoční Vánoční program. Na některých zámcích, soukromých i státních, sezóna na zimu nekončí. Nabídka zůstává pestrá navzdory technickým obtížím, které může zimní období v památkových objektech působit. Štáblovice k nim patří a nemají sice - a nemohou mít - šlechtickou devizu jako závazek, ale líbí se mi, že se snaží vystupovat podle myšlenky, která uvádí čtenáře do štáblovického světa na jejich webové stránce. Tam se píše:

„Struktura místa není strnulá a věčná. Místa se zpravidla mění, někdy i velmi rychle. Dějiny nějakého místa by měly být jeho seberealizací. To, co zde na počátku bylo dáno jako možnost, je lidskou činností odhaleno, osvětleno a zadrženo v architektonických dílech, jež jsou zároveň stará a nová.“ Christian Norberg-Schulz: Genius loci