Článek
Po úspěšné výstavě starého umění nazvané Brandl - Příběh bohéma a po skvěle vypravené přehlídce nejenom grafického díla z období manýrismu Od Michelangela po Callota přichází Národní galerie ve Valdštejnské jízdárně s výstavou oblíbeného tématu, jímž je sepětí českého a francouzského umění předválečného a meziválečného období. Výstava je nazvána École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž. Vystavená díla evokují Paříž tepající životem v době, kdy na pódiích nočních podniků zářili Josephine Bakerová a mladičký Maurice Chevalier. Čekali bychom tedy výtvarná díla Kupkova nebo Toyen, ale tvůrci výstavy v úvodním slově předesílají, že na pařížské výtvarné scéně byla známá jiná jména z Čech: Othon Coubine, Georges Kars a Francois Zdenek Eberl. Jim je výstava věnována především, a v kontextu s jejich dílem a s jejich životy vede návštěvníky k podrobnějšímu poznání a hlubšímu prožitku.
Vstupní dveře výstavy se prostřednictvím krátkého filmového záznamu z roku 1928 otevírají na rušnou pařížskou ulici. Neměla bych prozrazovat, ale prvními díly, která vás uvedou a naladí, jsou impozantní portrét ženy s modrýma očima Amedea Modiglianiho a Chagallův barvami hýřící Cirkus. V několika sekcích bohaté přehlídky děl zmíněných umělců jsou monograficky zaměřená zastavení, ale také místa připravená tak, aby připomínala tehdejší pařížský svět umění. Návštěvník vstoupí do salónu Berthe Weillové, jež byla první ženskou obchodnicí s uměním a její pařížská galerie mezi prvními vystavovala Picassova díla nebo obrazy Henri Matisse či Raoula Dufyho. V salónu visí pár krajin a květinová zátiší, mezi nimiž jasnou paletou vynikají Květiny před oknem Suzanne Valadonové.
Nečekaně příjemným dojmem působí rozlehlá stěna proměněná v kaleidoskop pohledů do krajiny v podání Otakara Kubína. Jde o připomínku sběratelské vášně Leo Steina a dělá opravdu skvělý dojem. Uhrančivé jsou prázdné oči portrétovaných žen na obrazech Zdenka Eberla. Uspořádání výstavy má spád a pozornost udržují kontrasty a překvapení - je například zajímavé zjistit, co všechno nabízela francouzským přátelům Jiřího Karse Praha a jak ji vnímali lidskýma i uměleckýma očima. Malířova manželka Nora Karsová zachytila Suzanne Valadonovou na fotografii, modelka a malířka Valadonová paní Karsovou namalovala. Při sledování datací děl si návštěvník uvědomí, jak byla umělecká tvorba poznamenána válečným traumatem.
A co se mi na výstavě tentokrát nejvíc líbilo? Třeba to, že popisky obrazů jsou čitelné a nemusíte je nikde hledat, jsou na očích. Členění prostoru Valdštejnské jízdárny připomíná spletité montmartrské uličky a možná vychází z ikonického Kubínova obrazu Postava, který ve výstavě nelze minout. Výstava nepředstavuje jenom díla ze sbírek Národní galerie, k vidění jsou i díla kulturních institucí a soukromých sběratelů z České republiky a ze zahraničí. Především se mi však líbila nálada celé výstavy. Někdy si prohlížíte umělecká díla a je to výkon jen se dívat. To je přirozené, protože umění mocně působí na naše emoce a může unavovat. Tahle výstava však patří k těm, kde vám bude dobře. Předpovídám výstavě fronty zájemců o vstupenku v předjaří, ale podle mého je na ni vhodná doba teď, protože příjemně rozjasňuje.
