Článek
Knoflík - ve své barevnosti, proměnlivosti a funkčnosti docela fascinující záležitost. Kdo by si jako dítě rád nehrál s babiččinými knoflíky? Budoucího geniálního a úspěšného obchodníka Jindřicha Waldese (1876-1941) obklopovaly v dětství knoflíky, také veškeré praktické galanterní zboží v tatínkově krámku v Nemyšli u Tábora. Poměrně brzy však rozepjal křídla svého talentu a vymanil se z otcovy představy o tom, že se stane obchodníkem s peřím. Ani ne dvacetiletý Jindřich se stal úspěšným obchodním zástupcem pražské firmy Eduarda Lokesche na výrobu manžetových knoflíků. Dobře a pohotově se učil cizím jazykům, rád si osvojoval místní dialekty. Při cestách Evropou, Balkánem a severní Afrikou věnoval pozornost zvyklostem domácích obyvatel. Bořil tak psychologické bariéry, tvořil vztah mezi svým zbožím a potřebou zákazníků. Jeho taktika slavila úspěch a předznamenala moderní reklamní přístupy. Waldes nečinil na zákazníky nátlak. Snažil se nejprve zjistit, co jeho zákazníci potřebují - po čem touží, co by se jim líbilo či co by jim ulehčilo život. Nejprve vzbudil žádost a poptávku, potom dokázal nabídnout zboží, na které zákazníci čekali. Jeho taktika byla úspěšná.
V roce 1902 Jindřich Waldes a Hynek Puc, Waldesův o dvacet let starší spolupracovník od Lokesche, založili vlastní firmu Waldes a spol. na výrobu kovového zboží. Základním výrobním artiklem se staly kovové stiskací knoflíky „patentky“ - podle Pucova nápadu a postupu vyráběná moderní kovová spínadla nahrazující do té doby používané háčky a očka. Do Vršovic, do nové tovární budovy se firma stěhovala z Karlína v roce 1907, za čtyři roky tam Waldes zaměstnával na šest set pracovníků. Stejně tak, jak jej zajímal a bavil empatický přístup k zákazníkům, propagoval i nové metody v organizaci výroby a v neposlední řadě i v péči o zaměstnance. Waldesova továrna se stala jednou z doporučovaných zastávek pro významné zahraniční návštěvy v Praze, reprezentovala.
První zahraniční filiálky firmy Waldes a spol. vznikly už po roce 1904 v Drážďanech a ve Varšavě, která se měla stát odrazovým můstkem pro vývoz zboží do Ruska. V roce 1911 dobyl Waldes Paříž a v následujícím roce už pracoval ve Spojených státech. Reklamní kampaně připravoval podle své dřívější zkušenosti se silným zřetelem k místním tradicím a potřebám, osobní obchodní schůzky vykonával rád v neoficiální atmosféře - při sportu, při jízdě na koni či při pozvání obchodní návštěvy do svých uměleckých sbírek. Uvědomoval si, že úspěšná mezinárodní obchodní společnost, byť by měla dokonalou vnitřní propagační ideu, nemůže vystupovat bez vizuální reklamy. Dnes chytrému, výstižnému a vtipnému výtvarnému „popisu“ produkce říkáme logo či značka.
Miss KIN
Vzniku motivu, který stiskací knoflíky patentky doprovází dodnes, předcházel naprosto neformální společenský okamžik. V roce 1912 Waldes cestoval do Ameriky na palubě zaoceánské lodi. Jak bylo jeho zvykem, pobýval rád ve společnosti. S pány mohl uzavírat obchody, ale dámy se rády těšily právě, a především prohlížením prvotřídního Waldesova zboží - módních knoflíčků a stiskacích patentek, které vozíval vždy při sobě. K předvádění zboží používal i zvětšené modely svých výrobků, a právě takový si při zábavě v lodní jídelně přiložila k oku americká herečka Elizabeth Coyensová. Waldes zareagoval naprosto spontánně, s intuicí sobě vlastní požádal usměvavou Elizabeth o chvilku strpení a dal ji s patentkou u oka vyfotografovat. Osobní Waldesův přítel František Kupka namaloval podle fotografie portrét dívky s patentkou v oku a konečné grafické zpracování firemní značky vytvořil Vojtěch Preissig. Zrodila se Miss KIN, Miss Koh-i-noor, pojmenovaná podle proslulého diamantu a její obrázek zná celý svět. Vzniklo logo firmy, vyjadřující geniální spojení principu výjimečnosti a vznešenosti, půvabu a modernity. Jeho hodnotu a trvalost prověřilo jeho rozšíření a trvání, rovněž proslulost jeho tvůrců.
Jindřich Waldes, který včas zařídil pobyt v USA své rodině, se rozhodl zůstat v době německé okupace v Československu. V roce 1941 jej rodina vyplatila, Waldes však komplikovanou cestu do Ameriky nepřežil. Zemřel v Havaně v roce 1941. V České republice si na jeho veskrze velkorysý život můžeme vzpomenout při návštěvě Muzea skla a bižutérie v Jablonci nad Nisou, kam byly uloženy jeho sbírky a jejichž součástí je i tzv. Karlštejnský poklad. Kolekcí malby Františka Kupky se pyšní Národní galerie v Praze, jejíž ředitel Milan Knížák v době restitucí zajistil finance k zachování významné sbírky v národní instituci na našem území.
Inspirací k napsání článku byla kniha Pavla Kosatíka, Podnikání pod Davidovou hvězdou
