Článek
Když přijedete do zahraničí a řeknete, že jste z Česka, ozve se: „Ah, beer! Pilsner!“ Jsme pivní velmoc. Pivo je u nás levnější než voda (doslova, v mnoha restauracích stojí půllitr méně než třetinka minerálky). Je to ale opravdu taková výhra?
Pijeme první ligu! A to doslova…
Češi jsou v pití piva absolutní světový unikát. Není to o tom, že bychom vyhráli „o prsa“. My vyhráváme o parník. Zatímco druhé Rakousko nebo třetí Polsko se drží kolem hranice 100 litrů, my suverénně atakujeme hranici 130–140 litrů na hlavu ročně.
Do této statistiky se počítají i kojenci a abstinenti. Pokud bychom to přepočítali jen na dospělé muže, čísla by byla děsivá.
TOP 10 zemí ve spotřebě piva (litry na osobu/rok):
- Česká republika 🇨�� 138 - 143 (l/osobu)
- Rakousko 🇦🇹 102
- Polsko 🇵🇱 92
- Rumunsko 🇷🇴 85
- Německo 🇩🇪 84
- Irsko 🇮🇪 81
- Namibie 🇳🇦 80
- Španělsko 🇪🇸 78
- Chorvatsko 🇭🇷 76
- Lotyšsko 🇱🇻 74
Data vychází z dlouhodobých průměrů (zdroje: Kirin Beer University Report)
Malá země, obří varny
Nejde jen o to, kolik vypijeme, ale kolik toho vyrobíme. Naše pivovarnictví je fenomén.
- Export: Vyvážíme miliony hektolitrů. Plzeňský Prazdroj nebo Budvar zná celý svět.
- Unikátnost: Český ležák (pilsner) je nejrozšířenějším pivním stylem na planetě. Všechna ta "zlatá piva" po celém světě jsou vlastně kopie toho, co vzniklo v Plzni v roce 1842.
- Cena: Jsme jednou z mála zemí na světě, kde je točené pivo v poměru k průměrné mzdě extrémně dostupné. V Londýně nebo Oslu zaplatíte za "pint" klidně 200 až 300 korun. U nás se lidé bouří, když cena překročí 60 Kč.
Temná strana pěny
Mít pivo jako národní klenot má ale svá úskalí. Alkoholová kultura je v Česku tak silná, že abstinence je podezřelá. „Ty nepiješ? Jsi nemocný? Nebo těhotná? Dáš si aspoň malý, ne?“ Tento společenský tlak je enormní. Alkohol je u nás tmelem společnosti. Obchodní jednání, oslavy, smutky, sledování hokeje, zkrátka vše se točí kolem něho.
Lékaři varují, že máme jeden z nejvyšších výskytů rakoviny tlustého střeva a ledvin na světě, což s konzumací alkoholu a nezdravou stravou přímo souvisí. Navíc, alkoholismus je v Česku často bagatelizován. Člověk, který jde každý den na tři, se nepovažuje za alkoholika, ale za štamgasta.
Kde končí žízeň a začíná závislost?
Největším problémem není jen objem, ale zkreslené vnímání toho, kdo je vlastně alkoholik. V očích většiny Čechů je to člověk, který se válí na lavičce v parku. Úspěšný manažer nebo táta od rodiny, který si dá „na spravení“ denně svá tři čtyři piva, přece problém nemá.
Světová zdravotnická organizace (WHO) to ale vidí jinak. Denní pití, byť jednoho piva, je považováno za rizikové chování. Tato tolerance nás oslepuje, nevidíme, že máme problém, dokud nám neselžou játra nebo se nerozpadne rodina.
Politická sebevražda sáhnutím na půllitr
Proč s tím stát nic nedělá? Protože pivo je v Česku posvátná kráva. Jakákoliv vláda, která by se odvážila výrazně zdražit točené pivo nebo omezit jeho dostupnost, by pravděpodobně spáchala politickou sebevraždu.
Pivo je bráno jako základní lidské právo, tekutý chléb. Zatímco cigarety mizí z restaurací a zdražují, pivo zůstává v chráněné zóně.
