Článek
Kdykoliv v českém prostředí přijde řeč na legendární sovětské básníky s kytarou, většině lidí se jako první automaticky vybaví drsný hlas a dramatický projev Vladimira Vysockého. Hned vedle tohoto živelného bouřliváka však v tehdejším Sovětském svazu tvořil ještě jeden autor, který měl na vývoj autorské písně neméně obrovský vliv.
Byl jím tichý a hluboký Bulat Okudžava. Na rozdíl od syrového stylu svého slavnějšího kolegy působily Okudžavovy skladby o poznání klidněji, byly plné melancholie, čisté poezie a silných osobních výpovědí.
Tato civilní poetika obyčejného života a lidskosti v průběhu let hluboce inspirovala i nejvýznamnější tváře české písničkářské scény. Okudžavovy texty do češtiny mistrně přebíral a ve svém repertoáru dodnes zpívá například Jaromír Nohavica.
K této silné bardovské tradici, která staví na hlubokém obsahu a skromném doprovodu, se v minulosti opakovaně a hrdě hlásil také Vladimír Merta.
Bulat Okudžava se narodil v květnu roku 1924 v Moskvě do rodiny s gruzínsko-arménskými kořeny. Jeho mládí bylo bohužel krutě poznamenáno nejtemnějšími tragédiemi stalinské éry, kdy byli oba jeho rodiče během brutálních čistek zatčeni a celá rodina byla politicky perzekvována.
Za druhé světové války odešel jako mladík přímo na frontu a po návratu z bojů pracoval jako venkovský učitel a novinář. Teprve postupně začal skládat své první básně, které doprovázel naprosto jednoduchými akordy na akustickou kytaru.
Jeho tvorba se mezi lidmi šířila lavinovitě a neoficiálně, zejména prostřednictvím amatérských domácích nahrávek na magnetofonových páscích. Tato svébytná undergroundová kultura měla v tehdejším sovětském režimu zcela mimořádný význam, protože představovala svobodnou literaturu a hudbu, která vznikala nezávisle na oficiální státní ideologii.
Okudžava psal záměrně o zdánlivě malých tématech, o starých zapadlých uličkách Moskvy, o upřímném přátelství a zachování si vlastní lidské důstojnosti v kruté době.
Z jeho pera pochází například slavná, dodnes citovaná pasáž, ve které vyzývá přátele, aby se vzali za ruce, aby tak na světě nezmizeli každý sám. Je to naprosto typická Okudžavova myšlenka. Obyčejný člověk sice možná nedokáže sám o sobě změnit běh velkých světových dějin, ale vždycky má plnou moc zůstat člověkem mezi ostatními.
Stejně silný je i jeho téměř dětský obraz o malém orchestru naděje, který hraje pod taktovkou čisté lásky. Takové verše působí nenápadně, ale právě v jejich moudré jednoduchosti tkvěla jeho největší síla.
Tato jedinečná tradice měla v Československu obrovský ohlas zejména během komplikovaných šedesátých a sedmdesátých let. Mnozí naši hudebníci tehdy díky Okudžavovi objevili, že dobrá píseň může být zároveň plnohodnotnou a špičkovou poezií. Ukázal jim, že k vyjádření těch nejsložitějších pravd občas bohatě stačí pouze jeden upřímný hlas a jedna kytara.
V podání Jaromíra Nohavici navíc často nejde o pouhý doslovný překlad ruských slov, ale o hlubokou osobní interpretaci, která dokonale zachovává křehkou náladu originálu.
Okudžavovy písně vznikaly v éře, kdy měla veškerá oficiální kultura povinně sloužit politické propagandě. Přesto se mezi miliony obyčejných lidí šířily právě tyto tiché, hluboce lidské texty. Možná právě proto působí jeho tvorba i dnes, po mnoha desetiletích, tak neuvěřitelně živě a nadčasově.
Nejsou totiž plné patetických hesel, ale mluví o věcech, které prožíváme všichni, o přátelství, paměti a neutuchající naději, že dokud se naše Země ještě točí a dokud je světlo jasné, má smysl věřit v dobro.
Zdroje:
- Bulat Okudžava: Písně, verše, próza (historické výbory z tvorby v českých překladech)
- Jaromír Nohavica – Překlady a interpretace ruských bardů (nohavica.cz)
- Vladimír Merta: Zpívaná poezie a historie českého folku (vladimirmerta.cz)
- Encyclopaedia Britannica: Bulat Okudzhava and the Soviet underground culture
- Ústav pro českou literaturu AV ČR – Ruská autorská píseň a její vliv na československý samizdat
