Článek
Když tehdejší režim v Československu schválil novou emisi platidel, nikdo netušil, že právě hnědo-oranžová papírová desetikoruna z roku 1960 se stane největším numismatickým symbolem jedné celé éry.
Každý z nás ji měl v ruce tisíckrát a lidé přesně věděli, co si za ni v tehdejších prodejnách Pramen nebo v Jednotě mohou koupit. Na lícové straně této ikonické bankovky svítila dvanáctiletá děvčátka v pionýrských šátcích, přičemž v rukou držela rozkvetlé jabloňové ratolesti na pozadí siluety bratislavského Slovnaftu.
Na rubové straně pak dominovala monumentální zeď Oravské přehrady.
Autorkou tohoto výtvarného návrhu byla slavná selská malířka Mária Medvecká, která však rázně odmítla malovat anonymní tváře z pražských schvalovacích katalogů a rozhodla se najít reálné lidské hrdinky přímo ve svém rodném, chudém regionu na slovenské Oravě.
Malířka se tehdy vydala do základní školy v Tvrdošíně a v páté třídě jí okamžitě padla do oka tehdy desetiletá Marta Černíková (později provdaná Csanyiová) a její o dva roky mladší sestra Margita.
Umělkyně musela nejdříve složitě přemluvit jejich chudé rodiče, kteří se zpočátku obávali, zda nejde o nějakou provokaci nebo zájem tehdejší komunistické tajné policie StB. Samotné pózování v malířském ateliéru se pro obě malé holky stalo doslova noční můrou a těžkým očistcem, protože Mária Medvecká byla nekompromisní perfekcionistka.
Dívky musely stát bez hnutí dlouhé hodiny v nepřirozených pozicích, v rukou unaveně svíraly čerstvě natrhané jabloňové květy a malířka na ně neustále naléhala, aby se dívaly do dálky s radostným výrazem.
Když bylo po týdnech dřiny hotovo, dostala každá ze sester jako odměnu za svou pomoc krabičku barevných pastelek a jednu velkou čokoládovou bonboniéru, což jim tehdy přišlo jako obrovský majetek.
Skutečný šok a životní trauma však pro sestry přišlo až ve chvíli, kdyn bankovka oficiálně vstoupila do oběhu a tiskařské stroje zaplavily republiku miliony kusů s jejich tvářemi. Spolužáci ve škole jim novou slávu neuvěřitelně záviděli, okamžitě na ně začali pokřikovat posměšné nadávky a na ulici na ně dospělí lidé okatě ukazovali prstem se slovy, že už zase jdou ty slavné desetikoruny.
Situace eskalovala natolik, že se sestry kvůli této nečekané popularitě bály chodit ven, doma se kvůli tomu často plakalo a samotnou papírovou bankovku před návštěvami raději schovávaly do zásuvky. Režim navíc zneužíval jejich tváře k masivní propagandě o šťastném dětství v socialismu, ačkoli obě dívky žily v naprosto skromných poměrech a z obřího nákladu bankovky nedostala jejich chudá rodina od státu už ani jednu jedinou korunu navíc.
Tato slavná desetikoruna nakonec platila v naší zemi neuvěřitelných osmadvacet let, z oběhu odešla v roce 1988 a stala se nejdéle obíhající bankovkou své doby.
Obě hrdinky z papírového platidla dodnes žijí jako skromné babičky a na svou dětskou slávu dnes už vzpomínají s milým úsměvem, i když přiznávají, že jim tato životní zkušenost přinesla spoustu kuriózních situací.
Když Marta po letech pracovala jako úřednice v bance, lidé jí u přepážky často nevěřili, že ta tvář na penězích, které jim zrovna vyplácí, patří právě jí.
Jejich dětský pohled upřený přes jabloňové květy do dálné budoucnosti tak navždy zůstane jedním z největších nostalgických symbolů pro miliony lidí, kteří v tehdejším Československu prožili své mládí.
Zdroje:
- Historie československých platidel: Vývoj a design bankovek v poválečném období (Česká národní banka)
- Monografie o životě a díle slovenské malířky Márie Medvecké: Oravské motivy (Slovenská národní galerie)






