Článek
HŘMĚNÍ NAD ZÁTOKOU – ROMÁN O LÁSCE A OTŘESECH ACAPULCA
Rok 1957. Acapulco zářilo jako nikdy předtím. V noci se po pobřežní silnici Costera Miguel Alemán táhly proudy cadillaců, jejich chrom se leskl v neonovém světle barů a tanečních klubů. Vůně sladkého kokosu se mísila s cigaretovým dýmem a od zátoky přicházel jemný, slaný vánek.
Na terase slavného hotelu Mirador stála Elena Márquez, mladá novinářka z Mexico City, která přijela psát článek o „mexickém Monte Carlu“. S tmavými vlasy sepnutými do dokonalé vlny a lehkými šaty, jež pohupoval večerní vítr, působila jako někdo, kdo sem patří – i když ve skutečnosti si připadala cizí.
„Acapulco je zázrak,“ pronesl za ní hluboký hlas.
Ohlédla se. Stál tam muž s opálenou tváří a kloboukem mírně nakloněným dopředu. Capitán Javier Roa, bývalý námořník, nyní průvodce a jak se po městě šuškalo – někdo, kdo ví víc, než říká.
Setkali se náhodou, ale v Acapulcu padesátých let nebylo nic jen náhoda.
LUXUS, HVĚZDY A TAJEMSTVÍ
Dny ubíhaly v rytmu samby a španělských kytar. Elena a Javier spolu objevovali město – tržiště plná barevných látek, útesy La Quebrada, kde se potápěči vrhali do moře jako stříbrné šipky, i staré uličky, které si pamatovaly časy, kdy sem připlouvala slavná Nao de China.
Elena brzy zjistila, že Javier zná Acapulco jako vlastní dlaň. A že zná i jeho temnější strany – pašeráky, kteří v noci přiváželi bedny alkoholu, politiky přijímající obálky na zadních sedadlech aut, hotelové magnáty, kteří se přátelili s lidmi, již dokázali zmizet nepohodlné svědky.
„Proč mi to říkáš?“ zeptala se jednou.
„Protože ti věřím,“ odpověděl Javier. A po dlouhé chvíli dodal: „A protože se bojím, že brzy dojde k něčemu velkému.“
NOC, KDY SE ZEMĚ ROZTRHLA
12.prosince.
Město tančilo jako každou noc. V hotelu Casablanca se konala gala přehlídka, na Playa Caleta se hrálo domino, a v barech se zpívalo o lásce, která nikdy neskončí.
Bylo krátce po půlnoci, když se ozvalo první zachvění. Lehké, skoro nepostřehnutelné.
Lidé se rozesmáli – někteří přisuzovali pocit příliš silným margaritas.
Pak to přišlo.
Země se otřásla ohlušujícím hřmotem.
Skleničky padaly ze stolů, lampy se kymácely, fasády hotelů praskaly jako papír. Elena se chytila zábradlí, zatímco se pod ní propadala terasa.
Křik lidí se mísil s duněním příboje, který náhle začal bušit do pobřeží silněji, jako by sám oceán cítil paniku.
Javier k ní doběhl, popadl ji za ruku a táhl pryč od srázu. Kus terasy se o pár sekund později zřítil do rozbouřeného moře.
„Zůstaň u mě!“ vykřikl.
Uličkami se táhli lidé, prach se snášel z rozbitých střech a neonová světla pobřeží pohasínala jedno po druhém. Acapulco, perla Pacifiku, se v jediném okamžiku ocitlo na kolenou.
SVÍTÁNÍ PO KATASTROFĚ
Když zemětřesení konečně utichlo, město bylo proměněné. Rozbitá okna, popadané sloupy, zničené krámky – a ticho, které jakoby zatajovalo dech.
Elena a Javier stáli na vyvýšeném místě nad zátokou. Slunce pomalu vycházelo a barvilo hladinu zlatem.
„Acapulco se znovu postaví,“ řekla Elena tiše.
„Vždycky se postaví,“ přikývl Javier. „A my… my taky.“
Otočila se k němu. Byl unavený, zaprášený, ale jeho oči byly stále plné síly. Bez váhání ji objal. A poprvé po hrůzách noci se Elena přestala třást.
Nad městem stoupal jemný opar. Nebyl to dým z ruin, ale nový začátek – příslib, že i tam, kde se země roztřese, může vyrůst něco krásného.
A v Acapulcu, městě zrozeném z bouří, našla Elena nejen svůj příběh…
