Článek
Na okraji vesnice stál u dřevěného kůlu uvázaný kůň. Klidně přešlapoval a čekal na svého pána. Kolem šel cizinec. Zastavil se, chvíli si zvíře prohlížel a pak, jakoby nic, rozvázal uzel na laně. Bez jediného slova odešel dál.
Kůň, cítící svobodu, se rozběhl do okolí a zanedlouho vběhl na pole sousedního hospodáře. Pošlapal úrodu, do které sedlák vložil všechnu svou naději. Když to hospodář uviděl, zaslepil ho hněv. Vzal zbraň a koně na místě zastřelil.
Majitel koně, když spatřil své mrtvé zvíře, nehledal vysvětlení. V návalu vzteku šel za sedlákem a konflikt skončil další ranou. Tentokrát už padl člověk.
Události se začaly řetězit jako zběsilé domino. Jedna smrt vyvolala druhou, pomstu střídala další pomsta. Rodiny se obrátily proti sobě, sousedé pálili domy sousedům. Nenávist nakonec pohltila celou vesnici.
A ten cizinec? Ten jen zpovzdálí sledoval kouř stoupající k nebi. Když se ho někdo zeptal, proč tu hrůzu způsobil, jen klidně pokrčil rameny:
„Já? Já jsem jen rozvázal jeden uzel.“
Zlo často nepotřebuje armády, aby zvítězilo. Stačí mu drobná jiskra v podobě provokace nebo lhostejnosti. To, co z té jiskry vyroste, zda požár, nebo jen krátké zablesknutí, však záleží výhradně na nás, na naší schopnosti zastavit se dřív, než udeříme zpět.
