Článek
Můj čtyřnohý popleta (popleta je maltézáček – to jen abyste věděli) je miloučký, zlatíčko a jako všichni dobře nevychovaní psi také čistokrevný žebrák, jakmile se položí jídlo na stůl. Můj drahý Maxíček však, kdykoliv jsem začala vařit, vzal kuchyň úprkem a zmizel neznámo kam. Vracel se, až když jsem si servírovala na stůl.
Dlouho jsem nechápala proč. Jídlo potřeboval ochutnat – jako vždy a jako všechno, co jedla panička. Ale jakmile jsem vzala do ruky pánev, mizel rychlostí blesku.
Fakt jsem nechápala proč. Jindy dokázal sedět hodiny v kuchyni a čekal na nějaký drobek, co kde spadl, ale jakmile jsem začala vařit, scénář byl pokaždé stejný. Úprk a návrat v momentě, kdy bylo dovařeno. Max jako obvykle zmizel z kuchyně a já pořád dál tápala.
Jednou jsem na něj volala, že je dovařeno, ať mi jde dělat společnost, a vtom jsem si všimla Maxova pohledu. Max stál nehnutě mezi dveřmi a díval se… na digestoř.
Chvíli jsem ho nechápavě pozorovala a pak jsem zkusila digestoř zapnout na nejvyšší výkon. Max se otočil, sklopil uši a odkráčel jako pokaždé, když jsem začala vařit. Neřekla jsem nic a digestoř jsem vypla. Chvíli se nic nedělo, až najednou, světe div se, Max stál v kuchyni, očička mu svítila a už se olizoval. Vrtěl ocasem a bylo jasné, že problém jsme zčásti vyřešili.
Digestoř samozřejmě používám dál, ale jen na nižší výkon. Max sice většinu času při mém vaření stojí v uctivé vzdálenosti mezi dveřmi, ale šum a vysoké tóny, které většina z nás skoro nevnímá, slyší zvířata asi daleko intenzivněji, než si vůbec připouštíme.
A co vy? Jaké postřehy máte ze života s vaším psím dobrodruhem?
Baví vás odhalovat zapomenuté zajímavosti z historie i všedního života? Další exkluzivní texty – jako je třeba příběh o tajemném Ferdovi de Podskal, bleším králi – najdete na mém profilu na platformě Herohero, kde mě a mou tvorbu můžete podpořit pod mým jménem Lenka Čihařová.
