Článek
Praha, podzim roku 1897.
Mlha se toho večera držela nízko nad Vltavou a plazila se uličkami Malé Strany jako pomalý dech města. Plynové lampy vrhaly matné kruhy světla a kočáry projížděly tišeji než jindy, jako by i koně cítili, že noc není obyčejná.
Jan Král kráčel od mostu směrem k Pohořelci. Kabát měl zapnutý až ke krku a pravou ruku sevřenou v kapse. Dotýkal se rukojeti nože, který si půjčil od řezníka z Kampy. Nebyl to krásný nůž. Byl praktický. A pro dnešní noc dostatečný.
Neříkal si, že jde zabít. Říkal si, že jde vyrovnat dluh.
Před třemi měsíci přišel o práci i o čest. Jeho bývalý mistr, pan Langer, ho obvinil z krádeže, kterou nespáchal. Učni se od něj odvrátili, sousedé přestali zdravit a hospodský mu zavřel dveře. V Praze nebylo těžké přijít o jméno. Stačilo jediné slovo od správného člověka.
Dnes večer ho měl Langer čekat v hostinci U Černého vola. A Jan měl v plánu vrátit mu všechno, ponížení, hněv i ticho, které musel měsíce snášet.
Když došel k úzké uličce pod Hradčany, zaslechl zvuk kopyt.
Nebyl hlasitý. Spíš hluboký a pomalý, jako by vycházel ze starší Prahy, než byla ta, kterou znal. Jan se otočil.
Z mlhy se vynořil černý kůň.
Kráčel klidně, ale každý jeho krok zněl pevně a nevyhnutelně. Na hřbetě seděl jezdec v dlouhém kabátě. Seděl rovně, nehybně.
A tam, kde měla být hlava, byl jen vysoký límec a prázdnota, která pohlcovala světlo lamp.
Jan ztuhl.
Kůň zastavil přímo před ním. Pára z nozder se mísila s mlhou a na okamžik se zdálo, že ulice nedýchá. Jan chtěl ustoupit, ale nohy ho neposlechly.
Jezdec se pomalu naklonil. Ruka v rukavici se zvedla a bez jediného slova ukázala na Janovu kapsu.
Jan ucítil, jak se mu sevřelo hrdlo. Sáhl instinktivně na nůž.
„Pozdě na procházky,“ ozval se hlas, ne z úst, ale někde uvnitř něj. Tichý a klidný, jako myšlenka, která přišla dřív než strach.
Jan polkl. „Co je vám do toho?“
Kůň přešlápl. Jezdec se nepohnul.
„Nesnáším, když někdo stojí mezi mnou a mým cílem,“ vydechl Jan.
„A já nesnáším,“ zaznělo mu v hlavě, „když někdo míří tam, odkud se už nedá vrátit.“
Z dálky zazněl zvon z Lorety.
Jan sevřel nůž pevněji. „Jdu pro spravedlnost.“
„Jdeš pro ticho,“ odpověděl hlas. „A myslíš si, že bude klid.“
Mlha se na okamžik rozestoupila a světlo lampy dopadlo na prázdné místo nad límcem. Jan pocítil chlad, který nebyl zimou.
„V Praze je dost hrobů lidí, kteří si mysleli, že napravují svět,“ pokračoval hlas. „Ale jen ho zmenšili o sebe.“
Jan se nadechl. „A co mám dělat? Nechat ho vyhrát?“
Jezdec pomalu sklonil ruku a dotkl se vlastního prázdného límce.
„Já jsem svůj nůž neodložil včas.“
Slova dopadla těžce.
Jan vytáhl ruku z kapsy. Nůž se v mdlém světle zaleskl. Najednou byl těžký, ne kovem, ale vším, co do něj vložil.
Podíval se směrem k hostinci. Pak zpátky na jezdce.
„A co když mi už nikdo jméno nevrátí?“ zeptal se.
„Pak si ho vrátíš sám,“ zaznělo tiše. „Tím, že dnes večer zůstaneš člověkem, kterým jsi byl před křivdou.“
Jan stál dlouho. Nakonec přešel k nízké zídce a položil na ni nůž. Zvuk kovu o kámen se v mlze rozplynul.
Když se otočil zpátky, jezdec už tam nebyl. Jen pomalu mizící otisky kopyt vedly směrem k Hradu a pak se ztratily v mokré dlažbě.
Jan se vydal opačným směrem, dolů k řece. Krok měl pomalý, ale lehký. Poprvé po měsících neměl pocit, že ho někdo tlačí zezadu.
Ráno se Praha probudila jako vždy.
Řemeslníci otevřeli dílny, ženy zametaly chodníky a hostinec U Černého vola čepoval první piva. Nikdo nevěděl, že se v noci nestalo něco, co by se už nedalo vzít zpět.
Jen stará uklízečka prý našla na zídce pod Hradčany obyčejný řeznický nůž. A vedle něj otisk koňského kopyta, který zmizel dřív, než na něj dopadlo ranní slunce.
Podle starých příběhů se bezhlavý jezdec neobjevuje kvůli vině, ale kvůli volbě. Přijíždí v okamžiku, kdy se člověk ocitne na prahu činu, který by mu vzal vlastní tvář. Zastaví se jen na chvíli a pak zmizí dřív, než se město stihne probudit.
Zdroje:
Tato povídka je autorským zpracováním inspirovaným pražskými pověstmi o bezhlavém jezdci, které se v různých obměnách objevují v lidovém vyprávění i literatuře:
- Alena Ježková – Pražské pověsti
- Jiří Horák – Tajemná Praha
- Eduard Petiška – Staré pověsti české (motiv nočních jezdců a varovných přízraků)
- Městský folklor a ústní tradice pražských strašidel (zejména pověsti o nočních jezdcích v Malé Straně a Starém Městě)
Autorka: Sofia Peréz
Píšu povídky inspirované pražskými pověstmi, starými příběhy a místy, kde se minulost potkává s přítomností.
