Článek
Mladý pár, hluboce zamilovaný, hledal radu, jak si svou lásku uchovat navždy.
Nechtěli jen společný život, chtěli jistotu, že jejich pouto nikdy nezmizí.
Vyhledali proto moudrého starce.
Ten si je vyslechl a chvíli mlčel. Pak jim zadal neobvyklý úkol.
Dívka měla vystoupat na severní vrchol a přinést živého sokola.
Mladík měl zamířit opačným směrem a vrátit se s orlem.
Oba úkol splnili. Po několika dnech stáli před starcem, unavení, ale hrdí.
„Co teď?“ zeptali se.
Stařec jim podal řemínky.
„Svažte jim nohy… a pak je pusťte.“
Poslechli.
Ptáci se pokusili vzlétnout, ale nemohli. Každý táhl jiným směrem.
Místo letu přišla frustrace. Naráželi do sebe, bojovali, ubližovali si.
Byl to nepříjemný pohled.
Stařec tiše promluvil:
„Zapamatujte si to.“
Mladí mlčeli.
„Láska není o tom někoho vlastnit,“ pokračoval. „Když se příliš svážete, znemožníte si růst. A místo blízkosti přijde tlak… a bolest.“
Pak ptákům nohy rozvázal.
Tentokrát vzlétli bez překážek, svobodně. Každý svým směrem, a přesto pod stejným nebem.
Pointa:
Možná si někdy myslíme, že čím víc se držíme, tím víc milujeme.
Ale co když je to právě naopak?
Kde je podle tebe hranice mezi blízkostí a svobodou ve vztahu?
