Článek
Tichá jízda
Nastoupil jsem bez pozdravu.
„Kam to bude?“ zeptal se řidič.
Řekl jsem adresu. Nic víc.
Byl to jeden z těch večerů, kdy město svítí víc než obvykle a člověk má pocit, že všichni někam patří, jen on ne. Déšť kreslil po oknech tenké čáry a stěrače je neúnavně mazaly.
Řidič nepouštěl rádio.
Nepokládal otázky.
Jen jel.
Ticho bylo hutné, ale ne nepříjemné. Spíš zvláštně bezpečné.
Většinou řidiči mluví.
O dopravě. O politice. O tom, jak je dnes všechno drahé.
Tenhle nic.
Jen občas zkontroloval zpětné zrcátko. Ne dotěrně. Spíš jako by si ověřoval, že tam pořád jsem.
Držel jsem v ruce telefon. Displej svítil, ale nic jsem nečetl. Jen jsem přejížděl palcem nahoru a dolů. Automaticky.
Zvažoval jsem, že něco řeknu.
Třeba „Dlouhá směna?“
Nebo „To počasí je hrozné.“
Ale slova zůstala někde mezi krkem a hrdostí.
Zastavili jsme na červené.
Venku přebíhal pár lidí přes přechod. Smáli se. Jeden z nich někoho držel kolem ramen.
„Tohle je nejhorší část dne,“ řekl řidič tiše.
Zvedl jsem oči.
„Čekání na zelenou?“ zeptal jsem se.
Krátce se usmál. „Ne. Okamžik, kdy si člověk musí přiznat, kam vlastně jede.“
Pak se rozsvítila zelená a on už nic dalšího nedodal.
Nevěděl jsem, jestli to myslel doslova.
Adresa, kterou jsem mu nadiktoval, byla byt mojí bývalé přítelkyně. Tři týdny po rozchodu. Tři týdny bez vysvětlení, které jsem si tehdy neuměl dát ani přijmout.
V kapse jsem nahmatal klíče, které jsem jí měl vrátit.
„Můžu vás na něco zeptat?“ vyhrkl jsem najednou.
„Můžete.“
„Vozíte hodně lidí… poznáte, když někdo jede udělat chybu?“
Podíval se na mě ve zpětném zrcátku déle než předtím.
„Každý někdy jede udělat chybu,“ odpověděl. „To není těžké poznat.“
„A zastavil byste ho?“
Tentokrát se usmál jinak. Smutněji.
„To nejde. Taxík vás může dovézt kam chcete. Ale rozhodnutí musíte udělat vy.“
Znovu ticho.
Blížili jsme se k mé zastávce.
Dům byl nasvícený jen jedním oknem. Její okno. Nebo už ne.
Taxík zpomalil.
„Tady to je,“ řekl jsem.
Motor běžel dál.
Ruka mi zůstala na klice dveří. Stačilo zatáhnout.
Řidič si odkašlal.
A pak řekl jedinou větu.
Klidně. Bez důrazu. Jako by mluvil o počasí.
„Některé dveře jsou těžší na otevření než na zavření.“
Nic víc.
Zaplatil jsem. Vystoupil. Auto odjelo.
Stál jsem před domem a díval se na světlo v okně.
Klíče mě tlačily v dlani.
Nakonec jsem je položil do schránky a odešel.
Tu větu jsem slyšel ještě týdny potom.
V práci.
Ve sprše.
Když jsem se díval na telefon a přemýšlel, jestli napsat.
„Některé dveře jsou těžší na otevření než na zavření.“
Nevím, jestli mě ten řidič zastavil.
Možná jsem se zastavil sám.
Ale pokaždé, když teď nastupuju do taxíku, napadne mě totéž:
Kam vlastně jedu?
