Článek
Jsou knihy, které si člověk pamatuje jen matně.
Ví, že je četl, ale detaily už se dávno rozplynuly. A pak jsou knihy, které v nás zůstanou, někdy proto, že nás bavily, jindy proto, že nás trochu zaskočily. Mezi takové knihy pro mnoho čtenářů patří Malý Bobeš od Josefa Věromíra Plevy.
Pro spoustu lidí je to především titul ze seznamu povinné četby.
Kniha, která na nás čekala někde mezi dalšími klasickými příběhy české literatury. Možná jsme ji četli trochu z povinnosti, možná jsme se do ní pustili s nedůvěrou, protože jsme čekali něco pomalého a „starého“.
Jenže kdo Malého Bobeše opravdu otevřel, často zjistil, že se čte překvapivě snadno.
Na první pohled jde o jednoduchý příběh malého kluka z chudé rodiny. Bobeš objevuje svět kolem sebe, poznává lidi ve vesnici, prožívá malé radosti i drobná trápení. Sledujeme jeho dětství tak, jak ho vidí on sám, někdy naivně, někdy zvědavě a někdy s dětskou logikou, která dokáže být až roztomile upřímná.
A právě to je na knize možná nejpřitažlivější.
Pleva dokázal napsat příběh tak, že svět vidíme očima dítěte. Věci, které dospělí berou jako samozřejmost, jsou pro Bobeše nové a důležité. Každý den může přinést malé dobrodružství – ať už jde o setkání s lidmi z okolí, zážitky doma, nebo obyčejné situace, které dítě vnímá úplně jinak než dospělý.
Když ale knihu čteme s odstupem let, začneme si všímat i něčeho dalšího.
Za Bobešovým vyprávěním se totiž skrývá obraz života chudé rodiny na začátku 20. století. To, co dítě popisuje jen jako zvláštní nebo smutnou událost, může dospělý čtenář chápat mnohem vážněji. Najednou si uvědomíme, že rodina zápasí s nedostatkem, že každodenní život není vůbec jednoduchý a že mnohé věci, které dnes považujeme za samozřejmé, tehdy samozřejmé rozhodně nebyly.
Malý Bobeš tak není jen příběh o dětství. Je to také obraz doby, ve které lidé žili mnohem skromněji a často i mnohem tvrději než dnes.
Možná právě proto tahle kniha dokáže oslovit čtenáře i po tolika letech. Děti v ní mohou najít dobrodružství a příběh kluka, který objevuje svět. Dospělí v ní zase mohou vidět něco úplně jiného. Třeba i připomínku toho, jak se život změnil a jak složité byly někdy osudy obyčejných lidí.
A možná je na tom všem nejzajímavější právě to, že stejná kniha může působit pokaždé trochu jinak.
Záleží jen na tom, kdy se k ní vrátíme a jaké zkušenosti už máme za sebou.
A jak to máte vy? Četli jste Malého Bobeše jako děti a pokud ano, zkusili jste se k němu někdy vrátit i v dospělosti? A působil na vás stejně, nebo jste ho najednou viděli úplně jinýma očima?
Zdroje a inspirace:
- Pleva, Josef Věromír: Malý Bobeš
- vlastní čtenářská reflexe
