Článek
Teprve v temnotě, kde už nebylo kam utéct, si vymyslel svět, v němž mohl být spravedlivý, statečný a svobodný. Tento příběh není pravdivý. Je ale možná blíž pravdě než všechny životopisy dohromady.Karel May nebyl hrdina. Byl to muž, který selhával, lhal a utíkal – před chudobou, vinou i sám před sebou.
Muž, který si vymyslel sám sebe
V noci, kdy Karl May poprvé utekl z vězení – alespoň ve své hlavě – pršelo tak silně, že voda stékala po zdech cely jako slzy někoho, kdo se stydí brečet nahlas.
Seděl na pryčně, ruce sepjaté, a poslouchal, jak kapky bubnují do plechu. Každá zněla jako otázka.
Co z tebe bude?
Bylo mu dvaadvacet a už měl pocit, že žije cizí život. Život muže, kterého všichni považují za podvodníka, zloděje, lháře. A možná jím opravdu byl. Ale někde hluboko, pod vrstvami strachu a studu, žil ještě jiný Karl. Ten, který kdysi věřil, že slova mohou člověka zachránit.
Ten večer se stalo něco zvláštního.
Když zavřel oči, cela se nerozplynula do tmy, ale otevřela se jako dveře. Ucítil vůni kouře, pryskyřice a suché trávy. Uslyšel křik ptáků, ne těch vězeňských, ale divokých. A pak hlas.
„Bledá tvář, která neumí lhát sama sobě, nikdy nebude svobodná.“
Karl se prudce posadil. Před ním stál muž s bronzovou pletí, dlouhými černými vlasy a očima, které se nedívaly přísně, ale smutně. Jako by už věděl, jak tenhle příběh skončí.
„Kdo jsi?“ zašeptal Karl.
„Ten, koho potřebuješ,“ odpověděl muž. „A ten, kým nikdy nebudeš.“
Od té chvíle se Winnetou vracel každou noc.
Ne jako sen – sny byly mlhavé. Tohle bylo ostré, jasné, neodbytné. Winnetou Karlovi vyprávěl příběhy o zradě, o krvi, o přátelství, které je silnější než zákon. A Karl poslouchal jako odsouzenec, kterému někdo čte rozsudek – jenže tentokrát byl jiný. Tenhle rozsudek dával smysl.
Začal psát.
Ne proto, aby byl slavný. Ne proto, aby unikl trestu. Psal, protože kdyby přestal, Winnetou by zmizel. A s ním i jediný člověk, který se na Karla nedíval s opovržením.
Jenže každá svoboda má cenu.
Jedné noci, když Karl dopsal scénu, v níž Old Shatterhand zachraňuje zajatce před popravou, se ve dveřích cely objevil dozorce. V ruce lucernu, v očích nudu a krutost.
„Co to je?“ zeptal se a ukázal na papíry.
Karl mlčel. Věděl, že kdyby promluvil, všechno by se rozpadlo.
Dozorce sebral listy a začal číst. Nejdřív pomalu, pak rychleji. A pak se stalo něco nečekaného: posadil se.
„Ten Indián…“ zamumlal. „On není divoch.“
„Nikdo není jen to, čím ho nazvou,“ řekl Karl dřív, než si to stačil rozmyslet.
Lucerna zhasla. Ve tmě se ozval tichý smích.
„Jestli lžeš i takhle dobře,“ řekl dozorce, „zasloužíš si víc než tyhle zdi.“
Druhý den papíry nezmizely. Naopak – přibyly nové.
Ale venku se svět připravoval na jiný příběh.
Jakmile Karl vyšel na svobodu, začaly se o něj zajímat noviny. Ne kvůli knihám – kvůli minulosti. Každý chtěl slyšet o zloději, který si hraje na hrdinu. A Karl, který celý život utíkal, udělal to, co uměl nejlépe.
Vymyslel se.
Vyprávěl, že byl v Americe. Že znal Indiány. Že střílel, bojoval, trpěl. A lidé mu věřili, protože chtěli. Protože jeho lži byly krásnější než jejich pravda.
Jenže Winnetou mlčel.
Už se nevracel v noci. Karl psal dál, úspěšněji než kdy dřív, ale cítil prázdno. Jako by zradil někoho skutečného.
A pak, jednoho večera, když byl sám ve svém domě, uslyšel známý hlas.
„Bledá tvář,“ řekl Winnetou. „Teď už víš, že největší lež není ta, kterou říkáš druhým.“
Karl zavřel oči.
„Já vím,“ odpověděl. „Ale bez ní bych nepřežil.“
Winnetou se usmál. „Pak piš dál. Lidé potřebují hrdiny. I kdyby byli smyšlení.“
A když Karl otevřel oči, byl pokoj prázdný. Zůstal jen papír, pero – a muž, který pochopil, že někdy není důležité, kým jsi byl, ale koho jsi dokázal stvořit.
