Článek
Vidíte postavy oblečené v tmavé, potrhané kůži, lidi s obličeji permanentně umazanými od bláta, špinavé ulice bez kouska barvy a církevní inkvizici, která na každém rohu upaluje čarodějnice. Jenže stačí použít selský rozum, otevřít dobové kroniky z roku 1346 a podívat se na skutečná fakta, aby celá tato hollywoodská iluze okamžitě praskla. Filmaři nám totiž o životě našich předků v mnoha ohledech naprosto bezostyšně lžou.
Prvním obrovským mýtem je barva tehdejšího světa. Filmy nám středověk ukazují jako dobu šedé, hnědé a černé barvy, kde všichni chodí v potrhaných pytlích. Skutečnost byla přesně opačná. Středověk byl neuvěřitelně barevný a lidé barvy doslova milovali. Každý, kdo měl v kapse aspoň pár grošů, si kupoval látky barvené přírodními extrakty. Ulice měst svítily jasně žlutou, sytě červenou nebo modrou barvou.
Dokonce i chudí rolníci nosili barevné oděvy, protože barvení pomocí běžně dostupných bylin a kořenů bylo levné a dostupné. Představa, že celá Evropa chodila pět set let v umazané hnědé plachtě, je jen moderní filmařský výmysl, který má navodit falešný pocit temnoty.
Veřejné lázně a pravidelná očista obličeje a rukou byly běžnou součástí městského života. Představa permanentně špinavých lidí je pouhým mýtem.
Druhým nesmyslem, který filmoví architekti neustále opakují, je všudypřítomná špína na lidských tělech. Hrdinové ve filmech mají neustále na obličeji vrstvu sazí a bláta, jako by se v životě nemyli. Selský rozum přitom říká, že lidé se mýt chtěli a dělali to rádi. Ve čtrnáctém století fungovala v každém větším českém městě prosperující síť veřejných lázní.
Koupel sice nebyla každodenní záležitostí jako dnes, ale lidé lázně navštěvovali pravidelně nejen kvůli hygieně, ale i kvůli společenskému vyžití a holení. Navíc umazat se od bláta na obličeji bylo považováno za projev nízkého intelektu a buranství. Lidé si čistili ruce i obličej před každým jídlem z dřevěných džbánů, protože čistota sice neměla moderní medicínský podklad, ale byla základním projevem úcty k bližnímu.
Oficiální církevní dokumenty ze čtrnáctého století magii ignorovaly. Skutečné procesy s čarodějnicemi přišly až o stovky let později
Dnes v jedenadvacátém století se rádi díváme na historii svrchu. Máme pocit, že jsme jako lidstvo neskutečně pokročili, a na život našich předků nahlížíme přes prsty jako na éru temna, špíny a fanatismu. Pohled na skutečné reálie nám ale dává užitečnou facku a vrací nám selský rozum.
Ukazuje nám, že lidé ve čtrnáctém století žili v rámci svých technických možností velmi důstojný, barevný a čistotný život. Hollywood nám zkrátka lže, protože špína a dramatičnost v kinech lépe prodávají lístky. Skutečnost byla mnohem lidštější a zajímavější.
Život ve středověkých městech měl svá pevná pravidla a barevný řád, který měl k temným a ponurým filmovým kulisám velmi daleko.
Tento příběh volně pracuje se skutečnými historickými postavami, reálnými rody a autentickými místy našich dějin. Jeho cílem však není doslovný výklad učebnic dějepisu, ale především zpříjemnění vašeho dne u dobré kávy.
Použité zdroje:
- Georges Duby: Věk katedrál (studie o kultuře a myšlení středověké společnosti)
- Historické analýzy městského práva a lázeňství v českých zemích, Historický ústav AV ČR
- Archivní prameny o čarodějnických pověrách a církevních dekretech ve 14. století
