Pět romantických představ o středověku

Jenže stačí použít selský rozum a podívat se do archivů z roku 1346, aby se celá tato růžová iluze sesypala jako domeček z karet. Skutečná realita byla totiž plná pragmatického cynismu, zápachu a krutého boje o holé přežití.

Prvním velkým mýtem, kterému s oblibou věříme, je mýtus o čistých a nablýskaných hradech. Filmy nám ukazují kamenné paláce s čistými podlahami, kde se po chodbách prochází elegantní šlechta. Skutečnost? Středověký hrad byl chladný, vlhký a neuvěřitelně zapáchající skanzen bídy. Kamenné zdi nonstop zevnitř vlhly a tvořila se na nich plíseň. Podlahy velkých sálů se sice sypaly vonnými bylinami a slámou, ale tato vrstva se měnila jen málokdy.

Pod čerstvou slámou se tak měsíce vrstvil hnijící odpad od jídla, psí exkrementy a kosti, které panstvo házelo od stolu. Splachovací záchody neexistovaly. Slavné hradní prevéty byly v podstatě jen kamenné díry vystrčené ven ze zdi, odkud lidské výkaly padaly volným pádem přímo podél hradní stěny do hradního příkopu. Zápach, který se kolem hradu šířil, byl pro moderního člověka naprosto nepředstavitelný.

Druhou romantickou představou je takzvaná čistá rytířská láska a dvorský kult. Představa, že udatný bojovník skládá básně pro svou vyvolenou a bojuje za její úsměv v turnaji, je výmyslem pozdějšího romantismu devatenáctého století. Ve čtrnáctém století bylo manželství čistě obchodní transakcí a politickou dohodou mezi rodinami. O nějaké lásce nebo souhlasu nevěsty nemohlo být ani řeči.

Žena byla majetkem svého otce a posléze manžela. Rytíři navíc nebyli žádní voňaví gentlemani. Byli to profesionální zabijáci, jejichž těla pod těžkou železnou zbrojí byla plná hnisajících proleženin, lišejů a vší. Samotná zbroj se nedala prát, takže se v ní držel letitý pot, krev a špína. Když rytíř sundal helmu, jeho dech z prohnilých zubů a tělesný pach spolehlivě zničily jakoukoliv romantiku.

Třetím mýtem jsou krásné princezny s dokonalou pletí a zářivým úsměvem. Realita urozených dam byla kvůli tehdejšímu životnímu stylu žalostná. Protože šlechta jedla obrovské množství masa, sladkostí a bílého chleba, zatímco zeleninu považovala za jídlo pro chudé, trpěla masivním nedostatkem vitamínů.

Výsledkem byly prohnilé, černé zuby, ze kterých páchlo na metry daleko, a kurděje, které způsobovaly vypadávání zubů už v mladém věku. Kosmetika navíc obsahovala smrtící jedy. Aby dámy dosáhly módní bledé pleti, natíraly si obličej mastmi s obsahem olova a rtuti, což jim nevratně ničilo kůži, způsobovalo vředy a vedlo k předčasnému stárnutí a otravám organismu.

Čtvrtou iluzí jsou velkolepé hradní hostiny plné jídla, kde stoly přetékají pečenými labutěmi a divočáky. Tyto hostiny sice existovaly, ale pro moderního gurmána by byly gastronomickou noční můrou. Maso se totiž kvůli absenci chladniček často podávalo v polorozpadlém stavu. Aby se zamaskoval zápach hniloby, kuchaři ho doslova utápěli v extrémním množství drahého exotického koření, jako byl pepř, hřebíček nebo zázvor.

Jídlo se navíc jedlo výhradně rukama, které si nikdo nemylo, a jako talíře často sloužily vydlabané bochníky starého, tvrdého chleba. Výsledkem těchto slavných hostin tak nebylo gurmánské uspokojení, ale masové zažívací potíže, žlučníkové záchvaty a parazitární infekce z nedopečeného masa plného tasemnic.

Pátou a největší lží je představa o svobodném a idylickém životě na venkově. Mnoho lidí věří, že rolníci sice neměli luxus, ale žili v souladu s přírodou a byli svým způsobem svobodní. Selský rozum však říká, že středověký venkovan byl v podstatě nevolníkem, který byl stoprocentním majetkem svého pána. Nemohl se bez svolení rychtáře odstěhovat z vesnice, nemohl oženit své děti a musel odevzdávat drtivou většinu své úrody církvi a vrchnosti. Pokud přišla neúroda, sedlák neměl žádnou záchrannou síť – prostě celá jeho rodina přes zimu pomalu vyhladověla. Život na venkově nebyl klidným splynutím s přírodou, ale každodenním brutálním bojem s chladem, nemocemi a rigidním společenským tlakem, ze kterého nebylo úniku.

Dnes v jednadvacátém století žijeme v nablýskaném světě, kde máme k dispozici čistou vodu, ledničky plné čerstvého jídla, zubní lékaře na každém rohu a naprostou osobní svobodu pohybu i volby partnera. Stěžujeme si na nepohodlí v práci, drahé restaurace nebo na to, že romantika z našich životů vyprchala. Pohled na drsnou realitu pěti středověkých mýtů nám dává užitečnou facku. Ukazuje nám, že to, co my dnes považujeme za samozřejmé a nudné pozadí našich životů, by pro tehdejší krále a princezny představovalo nepředstavitelný luxus, který si nedokázali vyčarovat ani ti nejlepší alchymisté.

Tento příběh volně pracuje se skutečnými historickými postavami, reálnými rody a autentickými místy našich dějin. Jeho cílem však není doslovný výklad učebnic dějepisu, ale především zpříjemnění vašeho dne u dobré kávy.