Článek
Jenže podcenil jednu důležitou věc: víly sice plní přání přesně, ale smysl pro humor mívají často velmi ženský.
Když člověk slaví stříbrnou svatbu, čeká ledacos. Květiny, dort, nudné přípitky od příbuzných nebo album plné fotografií, na kterých všichni vypadají, jako by právě přežili povodeň devadesátých let.
Marie a Karel čekali hlavně klidný večer.
Seděli spolu na lavičce u malého jezírka za penzionem, kde před pětadvaceti lety trávili svatební noc. Stromy šuměly, vzduch voněl létem a Karel si zrovna potřetí povoloval pásek po slavnostní večeři.
„Víš,“ povzdechla si Marie, „uteklo to strašně rychle.“
„Hm,“ přikývl Karel. „A přitom si pořád pamatuju, jak jsi mi tehdy tvrdila, že vařit umíš jen čaj.“
„Nelhala jsem. Jen jsem časem zjistila, že existují kuchařky.“
Oba se zasmáli.
Vtom se nad hladinou jezírka rozsvítilo zvláštní světlo. Vzduch se zavlnil a před nimi se objevila drobná žena v třpytivých šatech, s hůlkou a výrazem někoho, koho už lidstvo dlouhodobě unavuje.
„Jsem víla manželských výročí,“ oznámila slavnostně. „A za to, že jste spolu vydrželi pětadvacet let bez vraždy, jedu vám splnit každému jedno přání.“
Marie zamrkala.
Karel přestal žvýkat.
„Každému?“ ujistil se opatrně.
„Ano. Ale dobře si to rozmyslete. Kouzla nejdou vrátit.“
Marie se usmála skoro okamžitě.
„Chtěla bych procestovat svět se svým manželem. Vždycky jsme chtěli vidět Paříž, Řím, moře… jen nikdy nebyl čas ani peníze.“
Víla kývla hůlkou.
Ozvalo se tiché puf a Marii přistály v klíně letenky, hotelové vouchery a itinerář cesty kolem světa.
Marie radostí skoro vyskočila.
„Karle! Podívej! Tokio! Benátky! Island!“
Karel polkl.
Víla se otočila k němu.
„A vaše přání?“
Karel znervózněl. Člověk by řekl, že po pětadvaceti letech manželství už ví, kdy má mlčet. Jenže některé mužské mozky vypínají přesně ve chvíli, kdy by měly přeřadit na opatrnost.
„No… ehm…“ začal. „Tohle je strašně romantická chvíle, ale… taková příležitost přijde jednou za život…“
Marie pomalu přestávala listovat letenkami.
„Tak jsem si říkal,“ pokračoval Karel a nervózně se usmál, „že bych chtěl… ženu o třicet let mladší, než jsem já.“
Nastalo ticho.
Někde v dálce zakrákal havran. Dokonce i žáby přestaly kvákat.
Marie na něj hleděla s výrazem člověka, který právě přemýšlí, jestli se vražda v afektu pořád ještě bere polehčující okolností.
Víla však jen klidně přikývla.
„Jak si přejete.“
Mávla hůlkou.
Ozvalo se oslnivé světlo.
A pak…
…se Karel sesunul na lavičku s bolestivým zachrčením.
Marie vytřeštila oči.
Vedle ní totiž neseděl sedmapadesátiletý manžel.
Seděl tam devadesátiletý dědeček s třesoucíma se rukama, obrovskými brýlemi a výrazem člověka, kterému právě definitivně došlo, že formulace jsou důležité.
„Co… co se stalo?!“ vykoktal.
Víla si upravila třpytivý rukáv.
„Chtěl jste ženu o třicet let mladší, než jste vy,“ odpověděla nevinně. „Tak jsem vám přidala třicet let.“
Marie několik vteřin jen zírala.
Pak si pomalu vzala letenky, vstala a usmála se tím nejspokojenějším úsměvem za posledních pětadvacet let.
„Víš co, Karle?“ řekla sladce. „Na Islandu prý mají výborné lázně pro seniory.“
A víla?
Ta zmizela v oblaku třpytek.
