Článek
V úzkých, dlážděných uličkách Malé Strany, kde se staré domy tisknou k sobě jako pamětníci dávných časů, stával kdysi honosný dům. Patřil ženě jménem Dorota. Dorota byla ve svém okolí známá dvěma věcmi – svým pohádkovým bohatstvím a srdcem, které bylo chladnější než ledová tříšť zimní Vltavy.
Vlastnila truhlice plné zlatých mincí, stříbrné šperky a drahé látky, ale její duše byla prázdná. Nikdy se neusmála, nikdy nepomohla člověku v nouzi, a když kolem jejích oken procházeli hladoví chudáci, raději s hlukem zabouchla okenice, aby nemusela poslouchat jejich prosby o kousek chleba.
Sousedé jí kvůli její zlobě a bezcitnosti nepřezdívali jinak než Čertice. Její oči prý blýskaly lakotou, a když prošla kolem, lidé se raději křižovali. Dorota měla jedinou životní vášeň: přepočítávat své mince a vymýšlet způsoby, jak svůj majetek ještě více rozmnožit. A právě tato zaslepující chamtivost se jí stala osudnou.
Cizinec v černém plášti
Jedné bouřlivé letní noci, kdy nad pražskými střechami duněly hromy a blesky bičovaly věže chrámů, zaklepal na Dorotina vrata neznámý muž. Měl na sobě dlouhý černý plášť, tvář bledou jako svit měsíce a v jeho očích podivně žhnulo rudé světlo. Dorota sice cizincům neotvírala, ale muž skrz klíčovou dírku zašeptal slova, která její chamtivé uši nedokázala ignorovat. Slíbil jí bohatství, jaké ještě žádný smrtelník v českých zemích nespatřil.
Když ho pustila dál, cizinec rozvinul na stůl starý pergamenový svitek. Dorota, zaslepená vidinou dalších hromad zlata, ani nečetla drobné písmo plné latinských formulí a bez váhání přitiskla svůj prst namočený v inkoustu na spodní okraj smlouvy. V tu vteřinu bouře venku utichla a cizinec se strašlivým smíchem shodil svůj plášť. Pod ním se objevila kopyta, rohy a zápach síry. Byl to sám ďábel.
Pekelný trest vln Vltavy
„Lakota je ten nejtěžší hřích, Doroto,“ zasyčel pekelník a sevřel její ruku tak pevně, až jí prsty zmodraly. Vytáhl křičící ženu z domu a táhl ji temnými uličkami až k samotnému břehu rozbouřené Vltavy. Dorota v tu chvíli pochopila, jak strašlivou chybu udělala. Klesla na kolena do bláta, plakala a slibovala, že hned ráno rozdá všechen svůj majetek chudým a sirotkům.
Peklo však na sliby po funuse neslyší. Ďábel ji zvedl do vzduchu a s hrůzostrašným prokletím ji vrhl přímo doprostřed divokého říčního proudu: „Buď navěky připoutána k tomuto místu jako varování pro všechny, kdo milují peníze víc než lidi! Tvé bohatství ti bude k ničemu, stejně jako pěna na těchto vlnách!“ Voda se nad Dorotou okamžitě zavřela a její tělo zmizelo v hlubinách.
A právě v tom místě, kde chamtivá žena našla svou smrt, se od hlavního toku Vltavy znenadání oddělilo úzké, temné rameno. Voda v něm tekla tiše, ale byla nepřirozeně chladná a neklidná. Lidé tomuto novému kanálu neřekli od té doby jinak než Čertovka – na památku pekelníka, který si zde vzal to, co mu podle smlouvy patřilo.
Šepot, který varuje živé
Místní kronikáři tvrdí, že když se nad Malou Stranou snese tichá letní mlha a měsíc ozáří hladinu u starého mlýnského kola, lze ve vodě stále spatřit nejasné obrysy bledé ženské tváře. Z hlubin kanálu se tehdy ozývá tichý, mrazivý šepot: „Nebuďte chamtiví…“
Tento příběh o chamtivé Dorotě sice časem získal mnoho různých podob, ale jeho jádro zůstává neměnné. Připomíná nám starou pravdu, že hromadění majetku bez špetky lidskosti, štědrosti a lásky k bližním je ve výsledku jen pozlaceným prokletím, které člověka dříve či později stáhne ke dnu.
Věříte, že staré pražské pověsti v sobě nesou skutečné historické jádro, nebo jde jen o pohádky, kterými naši předkové strašili neposlušné děti a zlé sousedy? Podělte se o své názory v diskusi níže!
Použité zdroje:
- Svátek, Josef: Staropražské pověsti a legendy, nakladatelství Paseka
- Popis hydrologické historie a vývoje vltavských ramen na Malé Straně, Národní památkový ústav
- Archivní záznamy a topografie pražské Kampy, Archiv hlavního města Prahy
- Městský folklor a analýza pražských strašidelných legend, Etnologický ústav AV ČR
