Článek
Král měl všechno, co si panovník může přát. Bohaté království, spokojené poddané, nádherný zámek a jedinou dceru, která byla nejen krásná, ale i chytrá. Nastal čas, aby se vdala.
Nápadníků se sešlo tolik, že zámecké stáje nestačily přijímat jejich koně. Přijížděli princové z dalekých zemí, rytíři v naleštěných zbrojích i mladí šlechtici, kteří se předháněli v tom, kdo udělá na princeznu větší dojem.
Princezna však měla jednu podmínku.
S každým se nejprve šla projít zámeckým parkem.
Jenže pokaždé se vracela sama.
Po nápadníkovi nezůstala ani stopa.
Po několika měsících se zpráva rozšířila do všech koutů světa a další zájemci si návštěvu raději rozmysleli.
Král byl zoufalý.
Nechal proto vyhlásit po celém království:
„Kdo se vrátí z procházky s mou dcerou, dostane její ruku a polovinu království.“
Dlouho se nikdo nehlásil.
Až jednou přišel obyčejný Honza.
Neměl erb ani slavný rodokmen. Jen zdravý rozum a úsměv od ucha k uchu.
Princezna ho zavedla až k jezírku, ve kterém se líně povalovali obrovští krokodýli.
Beze slova si sundala z prstu zlatý prsten a hodila ho doprostřed vody.
Pak se otočila k Honzovi.
„Vyndej ho.“
Honza se na okamžik zamyslel.
Pak si rozepnul kalhoty.
Princezna vytřeštila oči.
„Co to proboha děláš?“
Honza se na ni nechápavě podíval.
„No… vždyť jste říkala: Vyndej ho.“
Princezna zrudla až po kořínky vlasů.
„Já myslela prsten!“
„Tak to jste měla říct rovnou,“ usmál se Honza.
Zapnul si kalhoty, ulomil dlouhou větev, přitáhl si s ní prsten ke břehu a za okamžik ho podával princezně.
Ta se na něj chvíli dívala a pak se rozesmála tak hlasitě, že se krokodýli polekaně ponořili pod hladinu.
„No vidíš,“ řekla mezi smíchem. „A všichni ti princové před tebou skákali rovnou do vody.“
Ještě ten den oznámila králi, že ženicha našla.
Král se sice chvíli tvářil poněkud zmateně, když mu princezna vyprávěla, jak celá zkouška proběhla, ale nakonec uznal, že člověk, který umí poslouchat, přemýšlet a navíc neztratí smysl pro humor, bude pro jeho dceru nejspíš tím nejlepším mužem.
