Článek
Pozvánku našla Petra mezi účty a reklamními letáky. Když otevřela obálku, okamžitě poznala rukopis své sestřenice. Svatba se měla konat za tři týdny na statku nedaleko města.
Usmála se, ale jen na okamžik. Věděla, co přijde. Tety, strýcové i vzdálené příbuzné bude zajímat jediné. Jestli si už konečně někoho našla.
Od posledního rozchodu uplynuly dva roky a Petra už měla dost soucitných pohledů i dobře míněných rad. Nejraději by na svatbu vůbec nešla, jenže se sestřenicí vyrůstaly skoro jako sestry. Chybět nemohla.
Druhý den v práci seděla nad hrnkem kávy a bezmyšlenkovitě si hrála s pozvánkou. Všiml si jí kolega Marek, který seděl o stůl vedle.
„Nějaký problém?“
Petra si povzdechla. „Rodinná svatba. A já tam budu jediná bez partnera. Už teď slyším všechny ty otázky.“
Marek se pousmál. „Tak si nějakého půjč.“
„To se lehko řekne.“
„Klidně půjdu.“
Řekl to s takovou samozřejmostí, že se Petra rozesmála.
„Ty?“
„Proč ne? Aspoň se dobře najím.“
Celé odpoledne přemýšlela, jestli to myslel vážně. Nakonec sebrala odvahu a zeptala se znovu.
„Pořád ta nabídka platí?“
„Jasně.“
„I když moje rodina umí být… hodně zvědavá?“
„Zvládám porady s vedením. To bude určitě horší.“
Petra se rozesmála podruhé.
V den svatby si připadala zvláštně nervózní. Nebylo to tím, že by měla vedle sebe cizího člověka. S Markem pracovali pět let, jen ho nikdy nepoznala jinak než jako klidného kolegu, který každému pomohl a nikdy nemluvil zbytečně nahlas.
Když přijel před její dům, držel v ruce malou kytici lučních květin.
„To je pro tebe.“
„Nemusel jsi.“
„Vím. Ale chtěl jsem.“
Bylo to poprvé, co ji napadlo, že ho vlastně vůbec nezná.
Na statku panovala veselá atmosféra. Hudba hrála, děti pobíhaly po zahradě a hosté postávali ve skupinkách. Jak Petra očekávala, první otázky přišly během několika minut.
„A tohle je kdo?“
„Můj kolega Marek.“
„Jen kolega?“
Marek se jen usmál, podal každému ruku a během chvíle si povídal s jejími strýci o zahradničení, s dědečkem o starých motocyklech a s dětmi pouštěl papírové vlaštovky.
Petra ho pozorovala z dálky.
Nepřetvařoval se. Nesnažil se na nikoho udělat dojem. Prostě byl sám sebou. A právě proto si ho lidé oblíbili.
Když večer začala hrát pomalá hudba, natáhl k ní ruku.
„Smím prosit?“
„Vždyť jsme sem přišli jen jako kolegové.“
„To ano. Ale tančit přece můžeme.“
Na parketu se chvíli oba jen nesměle usmívali. Pak z nich nervozita pomalu spadla.
„Víš,“ řekla Petra tiše, „celou cestu jsem se bála, co si budou všichni myslet.“
„A co si myslíš ty?“
Ta otázka ji zaskočila.
Poprvé po dlouhé době si uvědomila, že celý den vůbec neřešila, co říkají ostatní. Bylo jí prostě dobře.
Po návratu domů zastavil Marek před jejím domem a vypnul motor.
„Děkuju, že jsi mě vzala s sebou.“
Petra se překvapeně usmála.
„Já bych měla děkovat tobě.“
„Víš… už dlouho jsem přemýšlel, že bych tě někam pozval. Jen jsem nikdy nenašel odvahu.“
Podívala se na něj a najednou jí došlo, že ten den nezačal na svatbě. Začal už dávno v kanceláři, kde si dva lidé každý den přáli dobré ráno, aniž by se jeden druhému skutečně podívali do očí.
„Tak ji už příště hledat nemusíš,“ řekla tiše.
Marek se usmál.
„To znamená ano?“
„To znamená, že příště už nikam nepůjdeme jen jako kolegové.“
O rok později přišla sestřenici další obálka. Tentokrát ji posílala Petra.
Uvnitř byla svatební pozvánka.
Na obálce stálo jediné věnování.
Děkujeme, že jsi nás tenkrát pozvala. Bez tvé svatby by totiž ta naše možná nikdy nebyla.
