Článek
Představte si, že se probudíte do rána v roce 1346. První věc, která zasáhne vaše smysly po otevření očí, rozhodně nebude vůně čerstvé ranní kávy, ale samotné město. Do ložnice se okamžitě vkrade těžký, dusivý a všudypřítomný zápach tlejícího odpadu, štiplavého kouře z krbů, domácích zvířat a tisíců neumytých lidských těl.
Tato hutná směs se permanentně držela v chladném vzduchu a neexistovalo před ní žádné bezpečné útočiště, kam by se dalo na chvíli utéct.V tehdejších městech nebylo samozřejmostí vůbec nic z toho, co dnes považujeme za naprostý základ. Neexistovala funkční kanalizace, tekoucí pitná voda ani hygiena v moderním slova smyslu.
Ulice byly extrémně úzké, dřevěné a kamenné domy natlačené chaoticky na sebe a veškerý domovní odpad končil z oken přímo na dlažbě. A přesto v tomto prostředí lidé zcela normálně žili, zakládali rodiny a tvořili hodnoty. Zápach pro ně nebyl žádnou šokující výjimkou, byl to tehdejší standard, který je ráno probouzel a večer uspával.
Nevnímali ho tragicky, protože ho jednoduše neměli s čím srovnat.Pokud jde o stravu, zapomeňte na bohaté filmové hostiny plné pečených divočáků. Většina tehdejší společnosti žila o hrubém žitném chlebu, obilných kaších a luštěninách, přičemž maso se na stolech objevovalo spíše svátečně. Paradoxně na tom byli chudí rolníci z výživového hlediska často lépe než tehdejší šlechta.
Bohatí lidé totiž konzumovali nadmíru cukru a tučného masa, což vedlo k obezitě, dně a katastrofálnímu stavu chrupu. Chudý člověk sice jedl skromně, ale jeho strava byla plná vlákniny.
Často se také traduje mýtus, že lidé ve středověku byli špinaví, protože se mýt nechtěli. Pravda je taková, že veřejné lázně normálně existovaly a lidé o čistotu těla v rámci možností dbali. Problémem byla samotná voda, která byla v městských aglomeracích nedostatková, velmi často znečištěná splašky a její pití či koupel v ní představovaly reálné riziko nákazy.
Hygiena tedy nebyla ze strany tehdejších lidí ignorována, byla pouze drsně limitována vnějšími podmínkami.Když v historických tabulkách čteme, že průměrný věk byl kolem pětatřiceti let, neznamená to, že svět byl plný umírajících mladíků. Toto nízké číslo měla na svědomí především obrovská úmrtnost novorozenců a malých dětí. Pokud jedinec úspěšně přežil nástrahy dětství, měl velkou šanci dožít se padesátky i vyššího věku.
Život byl však fyzicky nesmírně tvrdý, lidské tělo se opotřebovávalo mnohem rychleji a biologické stáří tak přicházelo o poznání dříve než dnes.Byl to svět bez jakýchkoliv sociálních jistot a zdravotní péče, kde jedinou záchrannou síť tvořila rodina, místní komunita a hluboká víra.
Katolická církev tehdy nepředstavovala pouhé náboženství, ale byla pevnou administrativní strukturou, která držela celý tehdejší svět pohromadě. Veřejné tresty byly kruté a lidský život velmi křehký, přesto to nebyl chaos. Byl to funkční, stabilní a do detailu promyšlený systém.
Zatímco však lidé žili své každodenní starosti, po obchodních trasách z Asie se k nim pomalu a nenápadně blížila katastrofa, která měla brzy změnit vše. Černá smrt neboli mor.
Středověk zkrátka nebyl světem nablýskaných rytířských legend, ale ani dobou absolutního intelektuálního temna. Byl drsný, špinavý, ale překvapivě stabilní.
A pokud se dnes projdete historickými centry našich měst, uvědomíte si, že tento svět vlastně nikdy úplně nezmizel. Je stále přítomný ve starých křivých uličkách i ve způsobu, jakým jako evropská společnost dodnes přemýšlíme.
Zdroje:
- Jacques Le Goff: Kultura středověké Evropy (zásadní historická literatura)
- Hygiena a každodenní život ve středověkých městech (Historický ústav Akademie věd ČR)
- Stravovací návyky a zdraví populace v průběhu 14. století (Archeologický ústav AV ČR)
- Encyclopaedia Britannica: Daily life in the High Middle Ages and the Black Death
