Článek
V dnešní době plné operativních leasingů a spotřebních úvěrů není ničím neobvyklým měnit automobil každých několik let jako starý kabát. Kdysi to však fungovalo podle úplně jiných pravidel. Pořízení vlastního vozu nebylo otázkou jednoho odpoledne v nablýskaném autosalonu.
Na první auto se v tehdejším Československu čekalo dlouhé měsíce i roky v pořadnících Mototechny, šetřilo se na něj z každé výplaty a mluvilo se o něm u rodinného stolu dávno předtím, než vůbec dorazilo. Když pak nový naleštěný vůz konečně hrdě zastavil na sídlištním parkovišti nebo před domem, byla to obrovská společenská událost. Sešli se sousedé, příbuzní i kamarádi, obcházeli ho kolem dokola, uznale poklepávali na plechy a nahlíželi okénkem dovnitř.
Zadní sedadlo starého rodinného auta ukrývá stovky dětských příběhů a unaveného usínání při zpáteční cestě z nedělního výletu. Mezigenerační sdílení těsného prostoru bez moderních tabletů a obrazovek nutilo lidi spolu mluvit, hrát slovní fotbal nebo prostě jen tiše sledovat ubíhající krajinu za oknem, kde se míhaly nekonečné řady topolů kolem silnice.
Mnozí pamětníci si ten specifický obrázek vybaví z paměti okamžitě. Nastala sobota dopoledne a celá ulice nebo parkoviště před panelákem ožily svérázným rituálem. Otcové v teplácích a starých tričkách vytáhli plechové kbelíky s teplou vodou, saponát, velkou molitanovou houbu, pravou jelenici a tubu legendární leštěnky.
Děti dostaly do ruky starý roztrhaný hadr a měly za úkol pečlivě utřít chromované poklice kol nebo utřít palubní desku. Dnešní generace pro takovou činnost používá anglický výraz detailing, tehdy to však byla jen obyčejná sobota. A přesto v sobě měla neopakovatelné kouzlo. Auto se nemylo z pouhé povinnosti, že je špinavé od bláta. Myl a opatroval se tím kus čisté rodinné hrdosti a společného majetku, na který se zkrátka muselo dávat pozor.
Každý víkendový výlet se pak rovnal malému expedičnímu dobrodružství. Neexistovala žádná satelitní navigace, nebyly mobilní telefony a o klimatizovaném komfortu se nikomu ani nezdálo. Na zadním sedadle se mačkaly tři děti, mezi nimi byly naskládané tašky s jídlem, teplé deky, stan a občas i rodinný pes. Na zadním okně u kapoty pravidelně odpočívalo plato čerstvých vajec od babičky z venkova nebo papírová krabice s domácími koláči.
Dnešní moderní vozy jsou sice bezpečnější, rychlejší a plné chytré elektroniky, ale chybí jim ta specifická duše a rukodělnost, kterou stará auta vyzařovala. Každá oprava na koleni s pomocí jednoho šroubováku a drátu budovala mezi řidičem a jeho strojem hluboký vztah, který už současný spotřební svět nedokáže nabídnout.
Celá posádka sdílela jeden prostor, poslouchala hučení motoru a samotná cesta do cíle byla pro všechny stejně důležitá a napínavá jako místo, kam se nakonec jelo.Každé rodinné auto mělo v té době svou vlastní duši, osobitý příběh a téměř vždy i nějakou přezdívku. Každé občas tvrdohlavě zlobilo, nechtělo v zimních mrazech nastartovat, dokud člověk správně nezatáhl páčku sytiče, a na karoserii mělo nějaký ten škrábanec, o jehož vzniku se doma vyprávělo u kafe ještě dlouhé roky.
Téměř každá česká rodina má ve svém archivu schovanou historku, která začíná tou pověstnou větou: „Pamatuješ, jak nám tehdy v tom největším kopci u přehrady vařila voda a táta musel pumpovat palivo?“ Tyto technické nedokonalosti lidi nerozčilovali tak jako dnes, naopak se stávaly tmelem rodinných vzpomínek.
Pohled na palubní desku s mechanickými budíky a velkým volantem bez posilovače vrací pamětníky do let, kdy řízení vyžadovalo stoprocentní pozornost a fyzické zapojení. Žádné senzory nehlídaly jízdu v pruzích, vše záviselo pouze na umu, trpělivosti a citu člověka za volantem, což dělalo z každé úspěšné cesty malý osobní triumf.
S odstupem několika desetiletí si uvědomujeme, že se nám vlastně vůbec nestýská po samotném plechovém autě, po neustálém seřizování karburátoru, po těžkém ručním stahování oken nebo po horkém koženkovém čalounění sedadel, které se v létě nepříjemně lepilo na kůži.
Stýská se nám po té neopakovatelné době, kdy se celá rodina upřímně a společně těšila na obyčejný nedělní výlet na hrad nebo k řece. Po chvílích, kdy děti spokojeně usínaly na zadním sedadle za rytmického zvuku motoru, a kdy samotná cesta byla stejně krásná a dobrodružná jako cíl, kam jsme měli namířeno. Možná právě proto si tolik lidí dodnes přesně pamatuje značku, barvu i vůni svého prvního rodinného vozu. Nebylo sice dokonalé, ale bylo naše.
Zdroje:
- Národní technické muzeum (Historie automobilového průmyslu a motorismu v Československu)
- Historický ústav AV ČR (Studie o rozvoji individuální dopravy a trávení volného času v socialistické společnosti)
- Archiv n.p. Mototechna (Dokumentace k prodeji, pořadníkům a distribuci osobních vozidel obyvatelstvu)
Jaké bylo úplně první auto ve vaší rodině? Byla to nesmrtelná Škoda 100, populární Žigulík, Trabant, Wartburg, elegantní Rapid, nebo něco úplně jiného z dovozu? Pamatujete si ještě na jeho specifickou vůni interiéru, zvuk motoru při startování v zimě nebo na váš první velký rodinný výlet k moři či na hory?
Budu moc ráda, když se o své osobní vzpomínky, veselé historky z cest a nostalgické zážitky podělíte dole v komentářích – právě vaše skutečné životní příběhy dělají Retro Česko tím, čím je.
Obyčejné garáže a parkoviště se o víkendech měnily v neformální kluby, kde si muži navzájem radili, půjčovali si nářadí a rozebírali technické detaily svých vozů. Tato sousedská sounáležitost a ochota podat pomocnou ruku při opravě tekoucího chladiče byla přirozenou součástí tehdejšího motoristického života.
Děkuji, že moje články pravidelně čtete a podporujete. Pokud máte rádi podobné návraty zpátky v čase, klikněte na tlačítko Sledovat.
Budou zde neustále přibývat další texty, které nám v dnešním spěchu připomenou věci, na něž se sice možná zapomnělo, ale z našich vzpomínek nikdy úplně nezmizely. A pokud chcete moji tvorbu podpořit, můžete mi symbolicky přispět „na kávu“ – velmi si toho vážím!
