Článek
Mladý muž potkal po letech svého starého učitele.
Byla to jedna z těch obyčejných chvil.
Všechny vypadjí z počátku stejně.
Nenápadně, krátké setkání, pár zdvořilostních vět, možná úsměv z minulosti.
Učitel si na svého studenta nenapatoval.
Tisíce dětí za učitelský život, který prošlo třídami, není možné si zapamatovat.
Přesto spolu zašli na roh do malé kavárny na kávu. Pocestě se ho učitel ptal, cože dnes dělá, čím se živí a jestli ho práce, kterou dělá i baví.
Mladý muž se zasmál a vyprávěl, že je učitel. Ne učitel omylem, ale učitel proto, že pro něj tento starý muž byl vzorem.
To starého pána potěšilo. Být pro někoho vzor potěší vždyy…
Starý učitel čekal příběh o tom, jak skvěle učil, jaké mu předal vědomosti, postoje a způsob, jak učit.
N
Mladý muž začal vyprávět příběh, na který nikdy nezapomněl.
Kdysi jako chlapec ukradl spolužákovi hodinky.
Byla to klukovská slabost, okamžik pokušení, možná hloupost, která mohla zůstat jen jednou dětskou chybou, nebo také začátkem něčeho horšího.
Majitel hodinek si krádeže všiml a oznámil to učiteli.
Ve třídě zavládlo napětí.
Každý čekal skandál, ostudu, veřejné odhalení viníka.
Učitel ale udělal něco naprosto nečekaného…
Požádal všechny žáky, aby zavřeli oči.
Pak postupně prohledal kapsy každého z nich.
Když našel ukradené hodinky, nevykřikl. Neoznačil viníka. Neponížil ho před třídou.
Jen pokračoval dál, jako by se nic nestalo.
Nakonec hodinky vrátil jejich majiteli.
Vše odbyl jednou větou a to, že je našel. Tečka. Bez dalšího yvsvětlování.
Bez jména.
Bez hanby.
Bez veřejného rozsudku.
Tehdy byla chlapci hanba.
Ale nebyl to stud z ponížení.
Byl to hanba z vlastního svědomí.
Nedostal nálepku zloděje. Učitel mu dal možnost a také šanci zůstat člověkem.
Člověkem bez cejchu a bez prohřešku.
A někdy je právě v tom rozdíl mezi trestem a výchovou.
Ve světě, který často miluje rychlé a hlavně veřejné odsouzení, bleskové soudy a nálepky, je podobný přístup vzácný.
Kolikrát dnes někdo chybuje a místo šance přijde okamžitý ortel?
Skutečný učitel
Učí tím, co neudělá.
Nevyužije moc k ponížení.
Nezničí člověka kvůli jedné chybě.
Neotevře oči ostatním proto, aby jednoho ponížil.
A právě proto přišla po letech ta nejsilnější věta celého příběhu.
Mladý muž se učitele ptal, jestli si pamatuje tento den.
Učitel se jen potutelně usmál a odpověděl, že ne, ale pamatuje si ty hodinky.
Nepamatuje si, kdo je vzal, ale vzpomíná si, ž je majiteli vrátil. Protože jak by si mohl pamatovat, kdo jeukradl, když měl, stejně jako všichni ostatní , zavřené oči.....-)
A v té jediné větě se skrývá skutečná lidskost.
Ne každý, kdo napraví chybu, musí znát jméno viníka.
Ne každá pravda musí být použita jako zbraň.
A ne každý, kdo má možnost někoho odsoudit, to musí udělat.
Možná právě proto si některé učitele pamatujeme celý život.
Ne proto, že nás naučili vzorečky.
Ale protože nás v jednu pravou chvíli naučili, jací bychom měli být.
A někdy stačí jen opravdu jen málo… třeba.....zavřít oči.
