Umění zpomalit v době, která nikam nespěchá

Když se člověk rozhlédne kolem, má někdy pocit, že svět zrychlil na rychlost, kterou fyzika ještě nestačila popsat. Všude se mluví o hektické době, o tempu, které určuje výkon, efektivita a především neustálá dostupnost. A přece – čas plyne pořád stejně. Minuta má stále šedesát vteřin, hodina šedesát minut. Svět vlastně nikam nespěchá. Jen my jsme si řekli, že bychom měli.

Je fascinující, jak často své vnitřní hodiny nastavujeme podle očekávání, která s námi vůbec nesouvisejí. Někdo někde běží, někdo něco stíhá, někdo další už je „dál“. A my? Místo abychom si položili otázku „Kde chci být?“, přepínáme na vyšší rychlostní stupeň a doufáme, že tam, kam se řítíme, bude něco, co stojí za námahu. Často však dorazíme a zjistíme, že se nestalo nic velkolepého. A hlavně – že cesta byla tak rozmazaná, že si z ní moc nepamatujeme.

Umění zpomalit není o tom, že bychom měli najednou začít chodit jako šneci nebo meditovat deset hodin denně. Je to spíš o odvaze zastavit se ve chvíli, kdy se všechno kolem tváří, že zastavit nelze. O schopnosti vnímat, že náš vnitřní motor má své otáčky, a že když se dlouhodobě přetáčí, nepomůže ani ten nejlepší servis.

Zpomalování je zvláštní disciplína: čím pomaleji se učíme, tím rychleji pocítíme přínos. A hlavní paradox? Když zpomalíme, většinou zjistíme, že nic nehoří. Že e-maily počkají, že svět se nerozsype, když si dáme deset minut navíc na kávu nebo procházku. A že vnější tempo, které nás tak děsí, bylo ve skutečnosti jen odrazem našeho vlastního vnitřního spěchu.

Možná nejde o to, aby se svět zklidnil. Možná stačí, když zklidníme my. Abychom slyšeli sami sebe. Abychom stihli vidět detaily, které mizí, když běžíme. Abychom si připomněli, že některé věci dozrávají pomalu – a právě proto za to stojí.

Ve chvíli, kdy se naučíme zpomalit, přestane nám okolní svět připadat tak rychlý. Zjistíme, že on se vlastně nikdy nehnal. Jen čekal, až ho doženeme svým vlastním tempem. Až přestaneme závodit a začneme žít.