Článek
Krajina kolem Vyšehradu odpočívala pod měkkou peřinou sněhu, lesy voněly pryskyřicí a mráz kreslil na okna jemné krajky.
Na Vyšehradě zněly koledy a i kníže Křesomysl, zvyklý na tvrdá rozhodnutí, pocítil cosi, co dávno neznal – pochybnost. Ne o své moci, ale o její váze.
V těch dnech pobýval na Vyšehradě i vladyka Horymír z Neumětel – muž pevný v zásadách, ale laskavý v srdci. Postavil se na stranu prostých lidí, když už jejich síly nestačily, a právě proto upadl v nemilost knížete.
Když Horymír požádal o poslední přání, nebyla v tom vzdorovitost. Jen prostá lidská touha rozloučit se se svým koněm, s věrným Šemíkem, který ho nikdy neopustil. V tu chvíli se neřešilo, kdo má pravdu. Jen to, co je ještě možné napravit.
Šemík čekal ve stáji, klidný a silný, s moudrýma očima, v nichž se zrcadlila oddanost. Když ho Horymír objal kolem šíje, zašeptal:
„Příteli, dnes budeme potřebovat trochu zázraku.“
Kůň tiše zařehtal, jako by rozuměl každému slovu.
Na zasněženém nádvoří, pod světlem pochodní a tančících vloček, se dali do pomalého klusu. Jednou, podruhé… a při třetím kole se noc nadechla. Šemík se vzepjal, jeho hříva se rozzářila a sníh kolem nich se proměnil v třpytivý vír světla. Neproběhl žádný tvrdý skok – spíš jemné přenesení, jako by je nesla neviditelná křídla.
Dopadli tiše do sněhu pod skalou. Bez bolesti. Bez strachu. Jen s pocitem, že se stalo něco dobrého.
Uháněli přes zamrzlou Vltavu, led pod kopyty tiše praskal jako vánoční prskavky. Na hradbách zůstali stát kníže i dvořané – beze slov, s dojetím. A právě tehdy Křesomysl pochopil. Poslal za nimi posla s jednoduchým vzkazem:
„Milost. Ať se vrátí domů v pokoji.“
V Neumětelích je přivítalo teplo domovů, světla v oknech, vůně perníku a smích dětí. Horymír byl opět mezi svými a Šemík dostal nejlepší péči, nejchutnější oves, teplou deku a klid, který si zasloužil. Později byli oba pozváni na Vyšehrad – ke smíření u ohně, zpěvu koled a sdílení tichých, upřímných slov.
Říká se, že o Štědrém večeru, když sníh padá obzvlášť tiše, se nad Neumětely rozhostí zvláštní klid. Jako připomínka, že ne všechno se musí vyhrát. Něco stačí jen pochopit.
Možná dnes žijeme v jiných časech.
Máme jiná slova, jiné spory, jiné hranice.
Ale únava ze zloby je stejná.
A tak, když se svět zdá příliš hlučný a tvrdý, možná stojí za to se na chvíli zastavit.
Dát si prostor, nadechnout se.
Připomínku, že odvaha nemusí křičet, že laskavost má sílu měnit svět
a že i v těch nejchladnějších dnech
si k nám vždy najde cestu trochu vánoční kouzla.
