Článek
„V zásadě jsem se chtěl přidat hned od začátku, ale měl jsem obrovský strach. Snažil jsem se ho překonat – a napodruhé se mi to podařilo.
Poprvé jsem během náboru jednoduše zpanikařil. Řekl jsem: ‚Promiňte, na shledanou, nemám zájem.‘ Na konci letošního léta jsem o tom ale začal znovu vážně přemýšlet, protože jsem si uvědomil, že jedinou překážkou je můj strach. Nikdy jsem si neříkal: ‚Nechci jít, protože…‘ a pak hledal nějaké směšné výmluvy. Nešlo ani o děti politiků nebo podobné argumenty. Byl to prostě strach.
Dal jsem si tedy pivo a napsal svému budoucímu veliteli: ‚Mám opravdu strach, ale chci nastoupit.‘ Povídali jsme si. Jsem samouk v oboru architektury a můj přímý velitel je shodou okolností také architekt – i když se o architektuře asi moc bavit nebudeme, protože sloužíme u dělostřelecké brigády. Přesto je příjemné pracovat s lidmi, kteří mluví stejnou řečí.
Měl jsem několik možností – stavět obranná opevnění nebo se stát operátorem dronů – ale nakonec jsem se rozhodl pro dělostřelectvo.
Předtím jsem absolvoval pouze povinnou vojenskou službu u ženijní pontonově-mostní brigády jako hasič v letech 2016 až 2018. Naše četa skutečně zasahovala jen u dvou požárů. Jednou hořela lakovna v našem útvaru, podruhé kasárna poblíž, kde bydleli vojáci z povolání, kteří měli přidělené armádní ubytování. Jinak nic zvláštního – pořadová příprava, pečlivé zarovnávání rohů přikrývek. Měli jsme modré přikrývky s bílými pruhy a všechno muselo být srovnané přesně podle nich. Prostě takové typické armádní absurditky.
Ale i tahle zkušenost mi jako člověku, který vyrůstal bez otce, něco dala. Samozřejmě to byla pořádná otrava, ale ukázala mi, že dokážu zvládnout víc, než jsem si myslel.
Ne všichni naši instruktoři mají bojové zkušenosti, ale máme jednoho skutečného průzkumníka z fronty. Neučí nás podle učebnic, ale říká nám, co je opravdu důležité – co si vzít s sebou, v jakém množství a proč. A velitel? Je to typický voják, ale zároveň velmi dobrý člověk a vzorový důstojník, pokud jde o přijetí nováčků.
Udržovat vztah na dálku s přítelkyní je trochu náročné, ale domluvili jsme se na tom a ona mě podporuje.
V prvním roce války, během léta, mě u sebe ubytoval jeden z členů Solidarity Collectives. Právě tehdy jsem poznal Finbara Cafferkeyho a uvědomil jsem si, že být mezi lidmi z levicového prostředí je něco úplně jiného. Dříve jsem pracoval s lidmi na rozvoji svého rodného Žytomyru, ale nebyli to levičáci – byli to jednoduše městští aktivisté. Připravovali jsme projekty, žádali o granty, odvedli spoustu práce, ale neustále jsme naráželi na zamítnutí.
Myslím, že právě mé levicové přesvědčení mi pomohlo přijmout tuto odpovědnost. Dalo mi pochopit, proč je tento boj důležitý a proč se společnost musí bránit. Kdybych myslel jen na sebe, nejspíš bych z Ukrajiny utekl už v prvních měsících války. Když jsem tehdy pracoval ve Lvově, bylo to snadné – stačilo vzít batoh a odejít, protože tehdy téměř nikoho nezastavovali. Jenže já jsem se v takové roli neviděl.
Teď mě čeká zajímavá a smysluplná služba. Pořád se vnímám jako civilista, který vstoupil do armády proto, aby vykonal práci, kterou je potřeba udělat – protože ji zkrátka někdo udělat musí.“
Tento text je překladem článku „Meet Dmytro, an activist from Zhytomyr“, publikovaného dne 18. listopadu 2025 na Facebooku Solidarity Collectives. Přeloženo a zveřejněno se souhlasem. Originální znění je dostupné na: https://www.facebook.com/SolidarityCollectives/posts/pfbid02XTwuNfdN8RD6FUBrHKg263w9dQApPkvu7B5euep7LCuedZjh62Cv4ahGRztf7Zn7l
