Článek
Jeden sourozenec je extrovert, druhý se nejlépe cítí o samotě. Jeden je pečlivý a plánuje každý krok, druhý žije přítomností a do všeho se vrhá po hlavě. Jak je možné, že sourozenci, kteří sdílejí tolik společného, mohou mít naprosto rozdílné povahy?
Přirozeně bychom mohli říct, že za to mohou geny – a do jisté míry je to pravda. Ale genetická výbava není celý příběh. Obrovskou roli hraje výchova, avšak ne tak, jak bychom si možná mysleli.
Každé dítě vyrůstá v „jiné“ rodině
Na první pohled to vypadá nelogicky. Děti přece vyrůstají se stejnými rodiči, takže by měly mít podobné zkušenosti. Jenže realita je jiná. Rodiče se k dětem chovají rozdílně – někdy vědomě, jindy nevědomě. A i když si toho rodiče vědomi nejsou, samotné děti většinou ano.
Prvorozené dítě je často tím, na koho se kladou největší nároky. Rodiče jsou u něj pečlivější, více ho vedou k odpovědnosti a chtějí, aby bylo vzorem pro mladšího sourozence. Vysoké nároky ohledně školních výsledků, velká obezřetnost a opatrnost spojená s omezeními a zákazy - to vše jistě mnoho z vás, kteří máte mladší sourozence, moc dobře znáte.
Naopak benjamínek rodiny mívá v mnoha věcech větší volnost. Rodiče už nejsou tak přísní, protože si prošli výchovou staršího dítěte a zjistili, že některé věci vlastně nejsou tak důležité či vlastně vůbec nefungují. To, co bylo pro první dítě pravidlo, může být pro druhé jen doporučení nebo od něj rodiče upustí úplně. Prvorození toto poté mohou vnímat jako křivdu a nespravedlnost - zatímco pro ně platila jedna pravidla, pro mladší sourozence již platí většinou jiná, mnohem mírnější.
Navíc se do hry dostává i samotná osobnost dítěte. Rodiče přirozeně reagují jinak na dítě, které je klidné a soustředěné, a jinak na dítě, které je impulzivní a neposedné. I když mají stejný přístup, jejich chování se přizpůsobuje tomu, jak dítě reaguje – a tím se utváří jedinečné podmínky pro každého sourozence zvlášť.
Sourozenecká rivalita a rodičovská strategie
Sourozenecká dynamika je složitá. Někdy si rodiče ani neuvědomují, že se k dětem chovají odlišně, ale děti to vnímají velmi citlivě. I drobné rozdíly v tom, kolik pozornosti nebo pochvaly dostanou, mohou vyvolat pocit nespravedlnosti a křivdy.
Zajímavé je, že rodiče se někdy podvědomě rozhodují, do kterého dítěte investovat více času a energie. Někdy se zaměřují na sourozence, který potřebuje více podpory, aby vyrovnali jeho slabiny. Jindy se soustředí na dítě, které vykazuje větší potenciál, a snaží se mu pomoci co nejvíce ho rozvinout. Ani jeden přístup není nutně špatný, ale může mít zásadní dopad na to, jak se sourozenci vyvíjejí a jak se vnímají ve vztahu k sobě navzájem, ale i jaký do budoucna budou mít děti vztah se svými rodiči.
Čas rozdíly smazává
Je zajímavé, že rozdíly mezi sourozenci bývají nejvýraznější v dětství a dospívání, ale postupně se snižují. Jakmile děti vyrostou a začnou si budovat vlastní životy, vliv rodičovské výchovy slábne. Dospělí sourozenci často zjišťují, že i když byli jako děti naprosté protiklady, v dospělosti k sobě mají blíž, než si kdy mysleli.
Je to přirozený vývoj – jakmile člověk opustí domov, jeho osobnost se začne formovat podle nových zkušeností. Práce, přátelé, vztahy a životní rozhodnutí mají stále větší vliv a rozdíly způsobené výchovou se pomalu vytrácejí.
Jistě mnoho z nás může potvrdit, že dětské sourozenecké spory se v dospělosti často jeví jako malicherné a na drtivou většinu z nich jsme již dávno zapomněli. Jako děti jsme možná soupeřili o pozornost rodičů, hádali se o hračky nebo se rozčilovali, že ten druhý něco dostal dřív či měl volnější pravidla. Tehdy nám ovšem připadalo nepředstavitelné, že bychom jednou mohli být přátelé a ne rivalové.
Co si z toho odnést?
Pokud jste někdy měli pocit, že váš sourozenec byl rodiči preferován nebo měl jiné podmínky, nejspíš máte pravdu – ale ne nutně proto, že by vás rodiče milovali méně. Každé dítě prochází výchovou jinak, i když má stejné rodiče. Nemějte to ale svým rodičům za zlé, jistě se snažili vychovat vás nejlépe, jak jen uměli.
A pokud jste sami rodičem, nemusíte se trápit tím, že se ke každému dítěti chováte trochu jinak. Je to přirozené a nelze tomu úplně zabránit. Důležité je, aby se každé dítě cítilo milované a podporované – i když třeba jiným způsobem. Snažte se s dětmi komunikovat co nejvíce upřímně a otevřeně. I když si třeba můžete myslet, že jsou vaše děti ještě příliš malé, aby to chápaly, opak je pravdou. Čím lépe budete se svými dětmi komunikovat, tím je pravděpodobnější, že váš vztah bude v přátelské rovině a děti nebudou mít strach se vám svěřit se svými strastmi.
Zdroj a inspirace: studie Parental support and diversity in sibling personality: https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S1569490925000024
