Článek
Váš partner na vás kouká divně, protože nechápe, co mu právě říkáte. Jak se můžeš cítit sama? Vždyť si neustále na mobilu a píšeš si s holkami v té vaší skupině! A hlavně tu máš dítě, tak nejsi sama? A co po mně vlastně chceš? Vždyť chodím do práce, abys mohla být doma.
A máte to, jste hrozná. Je vám teď ještě hůře, než když jste mu před chvílí řekla větu: „Cítím se strašně sama“.
Samota se vplíží nečekaně
Nikdo vás nepřipraví na to, jak se budete cítit, až budete doma s miminkem. Celý den jen pečujete o to vaše štěstí a z počátku máte pocit, že to tak má být a je to naprosto skvělé.
Jenže postupem času ve vás začne narůstat divný pocit. A ten vás postupně pohltí a vám najednou dojde, že jste sama.
Partner je celý den v práci, rodina má své starosti, kamarádky mají zrovna děti nemocné nebo děti nemají vůbec a vy jste zase sama doma a děláte dokola ty samé věci.
Troufnu si říct, že tímto obdobím projde každá žena. A pak už záleží jen na tom, do jaké skupiny se zařadíte - necháte se pohltit nebo budete bojovat?
Na místě tolik nezáleží, je to uvnitř vás
Když si na dané téma otevřete diskuze, tak zjistíte, že začátek vyprávění je hodně podobný - přistěhovali jsme se do nového města, bydlíme na vesnici, bydlíme ve velkém městě…
Ono v podstatě moc nezáleží na tom, kde žijete (pokud tedy nejste na samotě u lesa), ale záleží na sociální skupině kolem vás a na vaší povaze.
Pokud žijete stále na stejném místě a máte kolem sebe přátelé z dětství, kteří mají také děti, je to mnohem jednodušší, než když se přestěhujete na zcela nové, neznámé, místo.
Ale ani to nemusí být hned důvod k osamělosti, pokud jste družný typ. Prostě se na hřišti seznámíte s novými lidmi nebo si přes lokální facebookovou nebo jinou stránku najdete nějaké nové kontakty.
Anebo se necháte pohltit samotou a budete čekat, až se objeví její nejlepší kamarádka, která dokoná zkázu.
Kamarádka samoty? Pochybnost
A aby toho nebylo málo, tak k pocitu samoty se později přidá nejlepší kámoška pochybnost.
To malé miminko, které vás doposud poslouchalo, se najednou změní v někoho, koho vůbec nepoznáváte.
Hádá se s vámi, neposlouchá a vzteká se. A vy začnete pochybovat, zda jste ho moc nerozmazlila, zda jste něco nezanedbala…
A tyto pocity už s vámi zůstanou v mnoha podobách navždy. Neměla jsem ho dát do jiné školky? Neměla jsem ho dát na ty jazyky? Byl dobrý nápad dát ho na tento sport?
A lidé vás soudí a kritizují. A vy pochybujete a přemýšlíte, kde se stala chyba.
Ačkoliv i přes výše zmíněné mohu s klidným svědomím napsat, že tohle je opravdu nejlepší období mého života (hlavně, když mé děti spí), tak bych ocenila, kdyby mi někdo před lety řekl: „Je to krásné, ale připrav se, že budeš hodně sama, budeš často zoufalá a už nikdy si o sobě nebudeš myslet, že jsi skvělý člověk.“
Takže maminkám zdar a vy nastávající - nebojte, dá se to přežít! :-)
