Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že mě rozhodí otázka od někoho, kdo ještě neumí napsat svoje jméno správně. A přesto to obě moje děti vždy perfektně dokázaly.
„Mami, proč se jmenuje vesmír vesmír? A kdo mu to vymyslel? A kdyby měl vesmír mámu, jak by se jmenovala?“
Kde se to v nich bere?
Myslela jsem si, že děti se ptají na jednoduché věci. Třeba kde je můj plyšák, proč se nemůžou jíst pastelky nebo proč nemůžou skákat na gauči (zatímco už na něm samozřejmě skáčou). Ale jakmile dítě objeví slovo proč, je konec.
Ne jejich zvědavosti – to by bylo jednoduché. Je konec klidného vnitřního světa rodičů, protože od té doby analyzujete každou věc, kterou jste kdy považovali za samozřejmou.
Že je obloha modrá a tráva zelená, to bereme všichni jako samozřejmost. Ale proč tomu tak je? No? Schválně se teď zamyslete a najděte hned teď odpovědět pro malé dítě, které čeká, co mu odpovíte. Já jsem se zarazila, protože konkrétně u oblohy jsem odpověď spíše tušila.
V tomto ohledu je naprosto skvělý můj partner, který se netrápí tím, že by měl výklad vysvětlovat dle věku dětí. Začne dětem vysvětlovat vše tak, jak to je, včetně názvů chemických prvků. Na druhou stranu u jeho výkladu děti nikdy nechtěly vědět další informace. Možná je to jeho skrytá strategie.
Víly a další pomocníci
Jedeme autem. Ticho. Rádio hraje, já se kochám, že tohle je jeden z těch momentů, kdy nikdo nekřičí. A pak se zezadu ozve: „Mami, když se narodí miminko a má vlásky, tak jak ví, jakou bude mít barvu, když je ještě v břiše? A kdo mu to tam řekne?“ Chci odpovědět něco moudrého, třeba něco s DNA, ale místo toho ze mě vypadne cosi, co zní jako věta po třetím Aperolu. Dítě se na chvíli zamyslí. Pak řekne: „Aha. Takže to zařizujou víly.“ A já přikývnu, protože víly zní líp než genetika a já už dneska nemám kapacitu na Mendela.
Další den při snídani: „Mami, co by se stalo, kdyby kráva chtěla být kočka? A mohla by potom chytat myši?“ Mám máslo ve vlasech a jogurt na tričku, ale tohle je moment, kdy vím, že moje dítě by klidně mohlo vést panelovou diskuzi na téma trans-species identita v moderní fauně. A já bych seděla v první řadě, úplně zmatená, ale hrozně pyšná.
A já jsem se narodil jako člověk, nebo jako opice?
Doteď vzpomínám na mé snahy vysvětlit synovi evoluci. Vzala jsem dětskou encyklopedii a přes hodinu procházela se synem ilustrace o opicích a neandrtálcích. Syn nadšeně hltal, ptal se na desítky otázek.
Já po této přednášce odcházela hrdá na to, jak jsem mu to krásně vysvětlila a jak můj tříletý syn pochopil evoluci. Jasný génius.
Druhý den se před spaním opět zeptal na evoluci, že si potřebuje ještě něco ujasnit. Srdce pyšné matky plesalo radostí!
„Mami a já jsem se narodil jako opice nebo jako člověk?“ zeptal se syn plný napětí, jak mu na otázku odpovím.
Jo matko to máš z toho, že vysvětluješ téma vyžadující pochopení času dítěti, které sotva začalo pořádně mluvit.
