Článek
Nejsem paní Jana z příběhu, ale asi jí budu hodně podobná. Také máme hodně aktivit. Narozdíl od paní Jany ale nemám potřebu soudit jiné rodiče za to, že zvolili jinou cestu.
Vždy jsem se řídila citátem autorky Jennifer Niven: „Nesuď nikoho, dokud neujdeš míli v jeho botách.“
Nikdy nevíte, jaký příběh stojí za bláznivou paní, která chodí po ulici a je všem pro smích. Nikdy nevíte, proč ten pán od vedle nesnáší lidi a dělá všem ze života peklo. Většinou mají tihle lidé za sebou zkušenosti, které byste s nimi neměnili.
A tak ani já nesoudím rodiče za to, že svým dětem dají jen jeden kroužek týdně. Je to jejich rozhodnutí, ke kterému mají důvod. Stejně jako já mám důvod svým dětem týden zaplnit.
A co děti, mají si kde hrát?
Narodila jsem se v menším městě, kde bylo normální odhodit tašky a běžet si hrát ven. Po přestěhování do Prahy jsem si však uvědomila dvě věci - časy se změnily a Praha je jiná.
V Praze si děti nejezdí na kole po městě, jako například na vesnici. Stejně tak si zde děti neběhají v lese a neobjevují krásy přírody. Malé děti mohou na hřiště, ale ty starší? U nich je to opravdu těžké.
A tak vnímám v okolí svého dvanáctiletého synovce různé typy dětí.
Prvním typem jsou děti, které se se scházejí doma a hrají na počítači nebo PlayStationu různé hry. Jdou tam, kde zrovna nejsou rodiče, aby měly klid.
Druhou skupinu dětí potkáváte jistě i vy, když jdete do obchodního centra. Potulují se po obchodech, zajdou do Mekáče a jinak sedí někde na volných sedačkách a koukají do mobilu.
Třetí skupinu tvoří dečka, co se potulují tak nějak všude a nikde a jsou jednou nohou stále v průšvihu.
Čtvrtou skupinou jsou děti, které si na volných prostranstvích hrají fotbal, basketbal či podobný míčový sport.
A právě tato poslední skupina je mým snem a cílem. V této skupině bych ráda jednou děti měla.
Sama jsem toho tolik nechtěla
Tak jsem začala pátrat. Jsou to děti, které se věnují nějakému sportu a toto trávení volného času je pro ně přirozené.
Takže máme obě děti sportovce, kteří jsou třikrát až čtyřikrát týdně buď na ledě nebo na kurtech.
Jenže jak hokej tak tenis jsou sporty s jednostrannou zátěží a potřebují kompenzaci. Takže má syn ještě fotbal a dcera kondiční cvičení. Nic, co bychom sami chtěli, ale nutnost doporučená sportovním lékařem.
Dcera je navíc dobrá ve zpěvu, a tak chodí do sboru. Přemýšleli jsme o jeho konci, ale trenéři se shodli, že je velmi důležité mít něco pro zábavu, kde se nehraje na výkon.
A tak jsme tam, kde jsme. Ráno pracuji, celé odpoledne pak trávím přejezdy mezi dětmi. Večer je třeba udělat vše okolo domácnosti, připravit jim kvalitní večeři (vzhledem k jejich výdeji) a udělat domácí úkoly. Padám na pusu a usínám s dětmi po přečtení pohádek.
A děti? Ty přijdou domů z tréninku a ptají se, zda mohou ještě na zahradu nebo na hřiště. Což je mimochodem další faktor, který je třeba brát v úvahu.
Jinak totiž rodiče budou přistupovat k introvertnímu a klidnému dítěti, které je nejraději doma, a jinak k hyperaktivnímu dítěti, které potřebuje vybít energii.
Křišťálovou kouli nemám
Jednou se to změní, děti vyrostou a my budeme mít zase více času pro sebe. Teď se ale vše řídí jimi. Přijde mi to jako přirozená součást života, dát jim maximum toho, co můžeme.
Když máme volno, jsme buď doma nebo jdeme někam na výlet či jen tak na hřiště. Máme toho sice hodně, ale stejně si najdeme čas na společné aktivity, jakými jsou stolní hry nebo vyrábění. Děti mají vždy minimálně hodinu volna, kterou si mohou vyplnit, jak chtějí. Většinou chtějí hrát nějakou deskovou hru, dcera ráda kreslí a syn si hraje s autíčky.
Ani jeden z nich nezná počítačové hry. Dcera má na mobilu limit třicet minut a často se mobilu nedotkne celý týden. Nemá na to čas, protože raději po tréninku zůstane s kamarádkami, hrají si spolu na tenisové zdi a povídají si.
Syn si po hokeji vezme míček a jde si hrát s kamarády z hokeje za halu. Nebo si vezmou míč a hrají fotbal.
Nemám křišťálovou kouli a nemohu posoudit, kde bude naše rodina za deset let. Třeba nás děti nakonec se sporty pošlou do háje a budou se povalovat s kamarády po obchoďáku nebo hrát celý den na počítači. Věřím ale, že jim dáváme dobrý příklad a nabízíme jinou formu zábavy.
Mezitím, než se ukáže, zda to děláme dobře nebo špatně, si však musím protrpět období, kdy si za mými zády lidé říkají, že jsem ta přemotivovaná máma, co chce děti uštvat na sportech namísto toho, aby je nechala v klidu doma.
