Článek
Jdu pro syna do školy. Cestou míjím maminku se dvěma dětmi. To mladší, odhadem tak 14 měsíců, se rozhodlo, že nechce do kočárku, ale ani nechce chodit. Sedlo si proto na zem a sedí.
„Vstávej Ondrášku, musíme jít. Honzík spěchá na kroužek,“ říká maminka chlapečkovi.
Bráška, přibližně čtyři roky, stojí vedle maminky a kývá hlavou, aby dal mamince za pravdu.
Malý Ondrášek se však ani nehne a dle výrazu obličeje se to v brzké době asi nezmění. On se rozhodl, že bude sedět na zemi.
Tyhle situace zná každá maminka, a proto jsem se tomu pousmála a šla dále.
Úsměv mě přešel
Co už ovšem úsměvné dle mého názoru nebylo, byl fakt, že jsem stejnou rodinu našla na stejném místě i za patnáct minut. Maminka se stále snažila svému Ondráškovi vysvětlit, že musí vstát, protože pospíchají.
Z jedné strany jsem obdivovala její trpělivost a výdrž, ale ze strany druhé jsem zůstala nevěřícně koukat. Maminka si toho všimla a s úsměvem mi řekla, že doma zavedli respektující výchovu a že musí respektovat rozhodnutí syna sedět na zemi.
To, že druhý syn plakal, že už chce jít a že přijdou zase pozdě na kroužek, to už přešla v tichosti.
Stejně tak já jsem se jen rychle usmála a šla jsem. Nepřísluší mi, abych to mamince dělala ještě těžší a začala ji kritizovat.
Ale vypsat se z toho opravdu musím.
Co je tohle za dobu? Už mám doslova plné zuby těch respektujících matek, kterých jsou plné ulice, obchody nebo hřiště.
„Musím respektovat, že nechce jít dál, tak ji obejděte,“ říká maminka v obchodě, kde si její dcera sedla uprostřed uličky a nikdo nemůže tam ani zpět.
Hřiště je plné respektujících matek a dětí bez respektu
Na hřišti se s takovými dětmi setkávám také. Jsou to ty děti, které můžou všechno, ale jim se nesmí udělat nic.
Příklad za všechny. Čtyřletý chlapec přišel k mému o dva roky staršímu synovi, vzal mu fotbalový míč a odešel si s ním hrát. Jeho maminka se zářícíma očima sledovala, jak to kluka baví.
Můj syn za ním šel, že chce míč zpět, protože právě s klukama hráli fotbal. Malý klučina se otočil zády, že teď má míč on. Jeho maminka oznámila mému synovi, majiteli míče, že musí počkat, až si Pepíček s míčem dohraje.
V tu chvíli jsem nedokázala již stát stranou a mamince slušně řekla, že si její Pepíček může jít hrát s klukama, jestli chce, ale že má míč navrátit do hry, protože si s ním právě šest kluků hrálo fotbal.
Maminka tedy zkusila svého syna přesvědčit, zda by nechtěl míč vrátit nebo si jít hrát také fotbal. Pepíček oboje negoval a maminka se bojovně postavila mezi něj a nás a oznámila nám, že budeme muset počkat.
„On si s vaším míčem teď chce hrát, tak to musíte respektovat. Ono ho to za chvíli přestane bavit, tak si ho pak vezmete,“ řekla medovým hlasem něco, co je přeci jasné a pochopitelné.
Hádat se s respektující matkou nemá smysl. Zvažovala jsem tedy, jak odejmout Pepíčkovi míč co nejcitlivěji a hlavně nejrychleji. Docházela mi totiž trpělivost. Naštěstí se naštval syn a míč si prostě vzal. (Později mi došlo, že má více rozumu než já.)
Pepíček začal křičet a válet se po zemi. Maminka začala křičet, jak mám nevychované dítě. A já jsem jen dodala, že musím respektovat rozhodnutí mého syna. (#pysnamatka)
Maminka v zoufalosti dokonce zašla za správcem hřiště, že jsme jejímu synovi vzali míč, když si s ním hrál. S panem správcem jsme si po jejím odchodu oba ulevili, jak tyhle respektující matky nemůžeme vystát.
Ode zdi ke zdi
Já jsem ráda, že se výchova a přístup k dětem za tu dobu změnily. Opravdu jsem vděčná, že už nelze dítě fyzicky a psychicky týrat, aniž by to okolí jakkoliv zajímalo. Ale přijde mi, že jsme šli ode zdi ke zdi.
Není to tak dlouho, co se rodičům muselo vykat a respekt k nim byl automatický. Dnes se dětí doprošujeme, zda by byly tak hodné a poslechli nás. A respekt? Ten si prý musíme zasloužit! A tak rodiče chodí na různá školení, jak vychovávat děti tak, aby si získali přirozený respekt.
Výsledky této výchovy již nyní zažívají firmy, které najímají mladé absolventy. Ti nejsou zvyklí, že musí někoho poslouchat nebo někde být včas. Že jim někdo zakazuje v práci mobil? Okamžitě řvou, že mají svá práva a vyhrožují. Jak si to mohou dovolit? Jednoduše - stejně jako si museli získat respekt rodiče si musí respekt získat i šéf. A když si ho nezíská, tak ho přeci tyto přerespektované děti nemusí poslouchat.
Je mi jasné, že se najde mnoho rodičů, co mi to v komentářích vysvětlí. Ale za mě je toto cesta do pekel. Děti mají právo být respektované, ale na na úkor rodičů a slušného vychování.
