Článek
Konečně napsal někdo to, co si myslím. Výchova dnešních dětí / některých/ je opravdu šílená. Pracovala jsem čtyřicet let v mateřské škole, ale to co se tam děje dnes, je k neuvěření.
Pořád dokola opakuji, že co se dítě nenaučí v ranném věku, těžko se bude učit v dospělosti. To, co je u malých dětí samozřejmě přijímáno, u starších se těžko prosazuje. Základem všeho je slušné chování. Jestliže dítě neumí samozřejmě pozdravit, poprosit a poděkovat, nemáme na čem stavět.
Ještě teď si pamatuji, jak mi moje mamka na ulici mačkala ruku, abych pozdravila, když jsme měly potkat někoho známého. Později jsem to praktikovala i u svých dětí. A brzy mi to „přešlo do krve“ a zdravila jsem. Ještě dnes, když přijdu do supermarketu, pozdravím, i když mi odpoví jen „ostraha“.
To samé je i se samozřejmostí poprosit o něco a poděkovat. Ale abych dnešním matkám nekřivdila, všechno je v lidech a jejich výchově.
Babička mého syna mi nemohla odpustit, že od něj vyžaduji poprosit a poděkovat. Říkala mi, že přece doma nemusí. Nemohla jsem jí vysvětlit, že je to slušnost. Trvala jsem si na svém a přesto, že s mým synem až do jeho smrti byly neustálé problémy, lidé v ulici ho měli rádi, protože vždy uměl slušně pozdravit.
Nejde o to, děti mlátit, abych něčeho dosáhla. I když někdy „jedna na zadek“ udělá zázraky. Ročnímu nebo dvouletému děcku budete těžko slovně vysvětlovat, proč tohle nejde dělat. Potom nastanou takové situace, že dítě sedí na chodníku a nechce jít dál. Je důležitá důslednost. Pokud něco dítěti zakážu, tak to musím vyžadovat a ne na to za chvíli zapomenout. Děti to velice brzy zjistí a dělají si, co chtějí.
Dnešní maminky to mají snazší než my. Plíny neperou, nevaří, protože všechno dostanou a mohou koupit hotové, tak by měly mít dost času na výchovu. Ale dnes se svede všechno na „jinou dobu“. Maminky si sednou do kavárny i s dětmi, v ruce mobil a potom nemají čas se dětem věnovat.
Ale každá taková maminka přijde učitelce radit, co má s dětmi dělat.
Uvedu příklad: Maminka přivedla dítě po nemoci a stěžovala si, že už se z něj může zbláznit a že je ráda, že už jde do školky. A to měla doma jedno dítě. Tak jsem jí vysvětlila, že já jich mám ve třídě 26 a musím to vydržet.
Bohužel, pokud naše školství půjde dál cestou, kterou se dnes ubírá, moc růžově to nevidím. Jakmile do práce škol budou mluvit a „radit“ zřizovatelé, sponzoři a kdoví kdo ještě, náprava nenastane.
Přeji všem učitelkám hodně zdraví, pevné nervy a hlavně vstřícné nadřízené a maminky, které si dají poradit.
