Článek
Když jsem četla zprávu, že ředitel ČT chce zvýšit poplatky, aby měl na další pořady, nevěřila jsem vlastním očím. Na co chce další pořady? Máme 150 pořadů ale většina za nic nestojí. Jeden film opakují na několika kanálech, aby se zdálo, co toho máme. Takže v rámci svého duševního zdraví na televizi skoro nekoukám/rozhodně by mě nenapadlo pustit si Václava Moravce k nedělnímu obědu, to bych měla hned po chuti.
Ale nedávno jsem udělala výjimku a přepínala jsem programy. Zaujala mě zpráva z Uherského Ostrohu. To je totiž moje rodné město, dokonce tam ještě stojí můj rodný dům. V Ostrohu v parku u radnice instalovali sochu místního rodáka Zdeňka Galušky. Myslím, že je v naší republice jen málo lidí, kteří by Zdeňka Galušku a jeho strýca Pagáča neznali. Když jsem si prohlížela snímky sochy, zajásala jsem. Konečně umění, ke kterému nepotřebujete dvoustránkový elaborát s vysvětlivkami, co tím umělec myslel.
Zdeňkova socha sedí na lavičce a usmívá se. Je to tak přirozené, že máte chuť se posadit vedle a povykládat si. Sama jsem se se Zdeňkem Galuškou osobně setkala jen jednou, protože je to už dávno, co jsme se oba z Ostrohu odstěhovali. Zdeněk do Brna a já po různých peripetiích do Kuřimi. A v Brně jsme se potkali na náměstí blízko jeho bydliště. Nejdřív jsem ho nechtěla obtěžovat, ale potom jsem ho přece jen oslovila. Představila jsem se a řekla, čí jsem dcera. Pan Galuška si na moji matku dobře pamatoval a tak jsme prohodili pár vět. Neměla jsem z toho pocit, že bych ho nějak obtěžovala. Je pravda, že čím větší osobnost, tím je skromnější. Ne, jak někteří dnešní „umělci“.
Vždycky ,když jedu do Ostrohu na hřbitov, zastavím se u hrobu Galuškových a zavzpomínám.
Chtěla bych touto cestou poděkovat Ostrožské radnici a dotyčnému sochaři/bohužel jsem si nezapamatovala jeho jméno/za vytvoření a umístění tohoto krásného a hlavně srozumitelného díla. Už se těším na jaro, až zase pojedu do Uherského Ostrohu a tuto sochu uvidím na vlastní oči.
