Článek
Justiční omyly nevznikají jen v soudních síních. Někdy začnou mnohem dřív – u špatného předpokladu, neodborného závěru nebo dokonce u tvrzení člověka, který nemá s medicínou nic společného. A když se takový omyl zakonzervuje na 12 let, poškodí celé rodiny i odborný vývoj celého oboru.
Česká medicína už podobné příběhy zažila. Profesor Václav Vojta byl za svou metodu reflexní lokomoce nejprve vyhozen z kliniky, než svět pochopil, že měl pravdu. Ludmila Mojžíšová byla dlouho zesměšňována, než se její metoda stala standardní součástí léčby sterility. Oba byli o mnoho let napřed – a systém je za to potrestal.
Stejný mechanismus se opakuje i dnes. V zahraničí se diagnóza „Munchausenův syndrom v zastoupení“ postupně opouští, protože je spojena s vysokým počtem justičních omylů a nejasnými diagnostickými kritérii. Přesto se u nás stále objevují případy, kde se místo odborných důkazů pracuje s domněnkami, dojmy – nebo dokonce s tvrzením kartářky. A na základě takového základu se pak vytvoří hon na čarodějnice, který trvá roky jen proto, aby se nepřišlo na chybu.
Takové omyly nepoškozují jen matku, která je neprávem označena. Poškozují i její děti, jejich nejmladší sourozence a nakonec i další děti s poruchou autistického spektra, protože brzdí rozvoj včasné diagnostiky a rané intervence. Denně mi píší zoufalí rodiče a ptají se, jak jsme to dokázali – protože to, co bylo před 12 lety označeno za nemožné je dnes považováno za zlatý diagnostický standard. Včasná intervence se stala nejúčinnějším nástrojem pro nápravu, ne důvodem k podezření.
Někdo musel být v České republice mezi prvními, kdo začal s moderní ranou péčí o dítě s poruchou autistickeho spektra v době, kdy o ní vědělo jen pár odborníků. Dnes už není důležité vracet se do minulosti. Důležité je napravit chyby, které justiční omyl způsobil, a zajistit, aby se nic podobného neopakovalo – ani u jedné rodiny, ani u jednoho dítěte.
„Dum spiro, spero.“
