Článek
Syn udělal průšvih ve škole a já se rozhodla, že dostane zákaz veškeré elektroniky - mobil i TV (k počítači ještě nesmí). Původní zákaz zněl na týden, ale nyní uvažuji o zákazu delším.
Vezmi ho na vyšetření!
Syn je rapl. Cokoliv po něm chci, tak se hned vzteká. Nebýval takový, a tak jsem si myslela, že je to nějakým vývojovým stádiem. Jenže už to trvalo opravdu dlouho a syn se nijak neuklidňoval - naopak začaly být jeho výlevy horší a horší.
Okolí už mi začalo doporučovat, abych s ním někam zašla, protože co s ním budu dělat v pubertě.
V pubertě? Já se snažím přežít tohle období, na pubertu ještě v zájmu zachování mého duševního zdraví nemyslím.
Myšlenky na nějaké vyšetření či spíše rodinnou terapii, kde by mi někdo pomohl mluvit se synem, aby nebyl pořád naštvaný, mě však napadaly stále častěji.
Stále jsem si ale říkala, že přeci nemohu být tak neschopná matka, abych nenašla způsob, jak se synem mluvit. Jenže on se vztekal opravdu u všeho! Jakmile jsem po něm něco chtěla, hned bylo zle a měla jsem pocit, jako bych po něm chtěla naprosto nemyslitelné věci! Pověsit si bundu? Problém. Udělat úkoly? Problém.
Nakonec samozřejmě vše udělal, protože prostě musel, ale to vztekání od rána do večera bylo opravdu vysilující.
Teď má průšvih ve škole, klukovina, ale potrestaný být musel. A tak jsem rozhodla o zákazu televize a mobilu.
Chyba nebyla v něm, ale ve mně
K mému překvapení to vzal relativně v klidu, protože průšvih opravdu měl a je si toho vědom. Největší překvapení mě ale čekalo následující dny!
Po příchodu domů si syn automaticky pověsí bundu, uklidí batoh a vytahuje úkoly. Cokoliv po něm chci, tak jde bez křiku nebo mi naprosto normálním hlasem řekne, že to udělá za chvíli, protože nyní nemůže.
Deskové hry, které odmítal hrát? Sám je vytahuje a užívá si každou společnou chvilku.
Když ho přestanou bavit hračky, bere si něco na čtení nebo jde kreslit.
A v tu chvíli do sebe všechno zapadlo a já jsem byla vděčná svému instinktu, který mi říkal, ať syna netahám po vyšetřeních.
Syn je naprosto v pořádku, žádnou nadměrnou agresivitou „netrpí“. To jen já jako máma selhala a dovolila jsem mu trávit hodně času na televizi nebo na telefonu.
Dříve měl televizi nebo telefon až ve chvíli, kdy se vrátil z hokeje nebo fotbalu. Užil si svých 30 minut a občas si pustil televizi. Jenže jsem nastoupila do práce a musím cesty na hokej i fotbal trávit na notebooku, a abych měla klid, dostal telefon a prodloužila jsem limit na hodinu.
Než jsme dojeli domů, tak už měl hodinu na obrazovce. Doma si pak pustil nějakou pohádku a když se nad tím zamyslím, nakonec strávil u obrazovek denně tři hodiny.
Stal se z něj závislák, co po příchodu domů chtěl hned k televizi a reagoval vztekle, když jsem ho zdržovala.
Je to to samé, jako když večer koukám na reels - zakoukám se tak, že když nějaké z dětí vyleze z postele a začne na mě mluvit, často bezdůvodně vyjedu.
Technika mě ovládá a často více, než si připouštím. Bojuju s tím jen díky vyzrálému mozku, který umí říct „a dost“. Jenže dětský mozek toto neumí.
Nakonec jsem tedy za průšvih ve škole moc ráda, protože mi otevřel oči. Donutil mě se podívat na celou situaci objektivně a ukázal mi, jak by to doma mohlo být, kdybych si neusnadňovala život pomocí techniky.
Jak to zvládnu s péčí o domácnost a zejména s náročnou prací, to ještě nevím. Každopádně vím, že se mi „tento“ syn líbí více. A že s námi doma zůstane, když zapracuji na sobě.
Zdroj: autorský text
