Článek
Papírek jsem položila před sebe. Byl utržený z linkovaného sešitu a měl ohnutý roh. Při předání mrazáku mi připadalo trapné chtít po sousedovi potvrzení. Teď jsem ten roh narovnávala už potřetí.
„Hotovost nepopírám,“ řekl pan Vacek. „Ale to druhé bylo za dopravu a vynesení. Paní vám určitě pověděla jenom půlku.“
Soudkyně Lucie ke mně zvedla oči.
„Žádáte tedy vrácení čtyř tisíc korun, které váš manžel poslal na účet žalovaného poté, co jste kupní cenu zaplatila hotově?“
„Ano. Původně jsem manžela požádala, aby za mě kupní cenu poslal z našeho společného účtu. Pak chtěl pan Vacek hotovost a já manželovi zapomněla říct, že už jsem zaplatila.“
„A podle vás,“ obrátila se k sousedovi, „šlo o další sjednanou platbu. Kdy přesně jste se na ní dohodli?“
„Ve druhém patře. Položili jsme mrazák a já řekl, že za takové tahání chci další čtyři tisíce. Paní řekla: Dobře, hlavně už ho dostaňte nahoru.“
„Dobře jsem řekla, když jste chtěli otevřít dveře do chodby. O penězích nepadlo slovo.“
Lucie si něco poznamenala. „Kdo tam v tu chvíli byl?“
„My tři. Já, Milan a paní,“ řekl Vacek.
Mrazák jsem našla v bazarové aplikaci před dvěma měsíci. Vackovi bydleli ve vedlejším vchodě. Kupovali větší a já potřebovala náhradu za náš rozbitý.
„Paní ale zapomněla říct, že je to třetí patro bez výtahu,“ přerušil mě soused.
„Nezapomněla. Psala jsem vám to.“
„Já nejsem stěhovací firma.“
„To tu snad nikdo netvrdí,“ řekla Lucie. „Přečteme si, co jste si skutečně napsali.“
Úplnou konverzaci jsme předložili oba. Byla tam moje otázka, jestli mrazák pomohou vynést, protože manžel ten den pracuje mimo město. A sousedova odpověď: Vezmu Milana, nějak to dostaneme nahoru. Připravte čtyři tisíce hotově.
Když to soudkyně přečetla, pan Vacek si poposedl.
„Jenže ona je tam úzká chodba a pod schody kočárky. Proto jsme se pak domluvili jinak.“
„Takže trváte na tom, že dohoda vznikla až ve druhém patře?“
„Ano.“
Podívala jsem se na jeho ruce. Na levém palci měl ještě bílou čárku po odřenině. Pamatovala jsem si, jak si ji u nás oplachoval. Podala jsem mu čistou utěrku a nabízela kávu. Odmítl, chtěl se jít převléknout. Měl propocené tričko až k pasu.
„Byla to dřina,“ řekla jsem. „Já neříkám, že nebyla.“
„Tak vidíte,“ chytil se toho.
„Námahu paní nezpochybňuje. Dohodu ano,“ zarazila ho Lucie.
Potvrzení napsal soused u mě v předsíni, až když mrazák stál na místě. Uvedl částku, datum i to, za co peníze přijal. O doplatku se nezmínil.
„To potvrzení bylo za mrazák,“ řekl. „Stěhování jsme si přece řekli.“
Polkla jsem odpověď. Když jsme se potkávali u popelnic, nemluvil o dohodě, ale o slušnosti.
Manžel odeslal peníze večer podle údajů, které mu soused poslal ještě před předáním. Do poznámky napsal „mrazák“. Když jsem platbu druhý den našla v bankovnictví, hned jsem Vackovi zavolala. Nejdřív řekl, že se na účet podívá. Potom napsal, že jsme si vlastně kvit a nemusíme už řešit stěhování.
Lucie se k té zprávě vrátila.
„Proč jste paní rovnou neřekl, že přišla dohodnutá odměna?“
„Protože na mě spustila, sotva jsem to zvedl.“
„Spustila jsem až při třetím telefonátu.“
„Teď necháme domluvit žalovaného.“
Sklopila jsem oči. V síni bylo slyšet šustění sousedovy bundy.
Milan přišel v pracovní mikině. Znal pana Vacka dlouho; mě viděl podruhé v životě. Nejdřív vysvětloval, proč museli mrazák ve druhém patře položit.
„Potřebovali jsme otevřít dveře do chodby, aby se tam Venca mohl vytočit. Paní je podržela.“
„Mluvilo se při té zastávce o penězích?“ zeptala se Lucie.
„Ne. Nadávali jsme na schody, to jo.“
„Žalovaný tvrdí, že požadoval další čtyři tisíce a paní souhlasila.“
Milan zavrtěl hlavou. „To bych slyšel. Stál jsem u druhého konce a čekal, až to zase zvedneme.“
Vacek si založil ruce.
„A zazněl požadavek na odměnu jindy?“
„Přede mnou ne. Až cestou domů Venca říkal, že za tohle si měl nechat zaplatit.“
„A neměl jsem pravdu?“ vydechl soused.
„Já ti říkal, žes to měl domluvit předem.“
Čekala jsem, že se mi uleví. Místo toho jsem si zase všimla té jizvičky na palci. Dva chlapi mi vynesli těžkou věc a teď jeden svědčil proti druhému.
„Kdybyste si řekl předem, mohla jsem se rozhodnout,“ řekla jsem.
Tentokrát mi do řeči neskočil.
Lucie žalobě vyhověla. Pan Vacek mi měl čtyři tisíce vrátit. Kupní cena byla uhrazena hotově; pro druhou platbu se důvod neprokázal. Vysvětlila také, proč neuvěřila jeho verzi dodatečné dohody: Milan byl u údajného rozhovoru přítomen a popsal ho jinak. Jeho výpověď odpovídala i zprávám a potvrzení.
Na chodbě si soused dlouho zapínal bundu. Milan čekal u schodů.
„Za to vynesení vám děkuju,“ řekla jsem.
Vacek se na mě podíval. Prsty nechal na nezapnutém druku.
„Já vám ten krám mohl nechat dole.“
„Já vím.“
Chvíli jsme stáli vedle sebe. Pak odešel za Milanem. Slyšela jsem, jak se ho ptá, jestli jdou na autobus spolu. Milan přikývl a počkal na něj.
Složila jsem potvrzení zpátky do kabelky. Ještě ráno jsem si chtěla cestou domů koupit obálku, aby se ten papír dál neničil. Teď jsem nechala ohnutý roh být.





