Článek
Kurýr vešel do síně v tmavé mikině a zastavil se za poslední řadou židlí.
„Mám jít až dopředu?“
Soudkyně Lucie mu ukázala místo k výslechu. David přešel mezi lavicemi, ruce nechal podél těla. Po úvodních otázkách a poučení ho požádala, aby vlastními slovy popsal, co zažil při doručování zásilky Aleně Benešové.
„Od chvíle, kdy jste přišel nahoru. Řekněte, co jste sám viděl a slyšel.“
„Vchodem mě pustil někdo jiný. Ve třetím patře už stál přede dveřmi pán.“ David krátce pohlédl na Libora. „Mluvil na paní dovnitř. Něco o botách, že je má uklidit. Tak jsem čekal u zábradlí. Pak udělal dva kroky dozadu, zakymácel se a já položil krabici, abych měl volné ruce. Vtom paní otevřela a chytla ho za bundu. Neudržela ho. Sesunul se po schodech a spadly mu brýle.“
Libor sevřel pouzdro, které měl před sebou. Žádal osm tisíc šest set korun za nové brýle. Alena nezpochybňovala jejich cenu ani to, že se původní při pádu rozbily. Odmítala však, že pád způsobila.
Před Davidovým příchodem oba popsali tutéž chvíli jinak. Libor tvrdil, že nejdřív dostal dveřmi do ramene a teprve potom couvl. Alena říkala, že otevřela už do jeho pádu. Při líčení zvedla předloktí a ukázala, jak se soused snažil něčeho zachytit.
„Kde přesně jste čekal?“ zeptala se nyní Lucie svědka.
Na fotografii podesty mu dovolila ukázat místo. Aleniny dveře byly blízko horního konce schodiště a otevíraly se ven do podesty. Libor stál před nimi zády ke schodům. David čekal stranou u zábradlí; viděl šikmo na Liborův bok, jeho nohy i dveřní křídlo. Úzký botník stál podél zdi vedle vstupu do bytu.
„Mohl jste z toho místa sledovat, kdy se dveře otevřely?“
„Ano. Pán už ztrácel rovnováhu, když byly zavřené.“
„To nemůžete vědět tak přesně,“ ozval se Libor. „Koukal jste do mobilu.“
„Dole ano. Nahoře jsem ho měl v kapse. Držel jsem balík.“
Lucie zvedla ruku, když se Libor nadechoval k další námitce.
„Nechte svědka odpověď dokončit.“
David si promnul palec.
„Pamatuju si tu krabici. Měl jsem ji opřenou o stehno. Jak pán šlápl dozadu za hranu, dal jsem ji na zem. Převážila se, tak jsem ji přidržel nohou. To už se otevřely dveře a paní po něm sáhla.“
„Viděl jste, že by ho dveře zasáhly?“
„Ne. Viděl jsem její ruku na bundě. Tady nahoře.“ Dotkl se vlastní mikiny na prsou. „Pak jí látka vyklouzla. Já byl moc daleko, abych ho chytil.“
Libor potřásl hlavou. „Byla to vteřina.“
„To byla,“ souhlasil David. „Ale napřed jsem se lekl kvůli vám. Paní ještě nebyla venku.“
Alena seděla s rukama mezi koleny. Tentokrát sousedovi nic nenamítla.
David dopověděl, že Libor nespadl až na další patro. Sesunul se o několik stupňů níž, narazil bokem do zdi a brýle mu sklouzly z obličeje. Kurýr mu pomohl vstát. Alena sešla pro brýle a nabídla, že zavolá pomoc.
„Nic mi nebylo,“ utrhl se Libor. „Teda kromě těch brýlí.“
Na další otázku David odpověděl, že ani jednoho ze sousedů dřív neznal. Kontakt na sebe nechal Liborovi ještě na schodech. Právě Libor potom jeho výslech navrhl.
„Protože jste tam byl,“ řekl nyní svědkovi.
„Byl.“
Lucie dala oběma stranám prostor k otázkám. Libor se zeptal, jestli David může vyloučit, že ho Alena ještě postrčila.
„Viděl jsem ji držet vaši bundu,“ odpověděl. „Žádné strčení jsem neviděl.“
Alena otázku neměla. Po skončení výslechu David usedl do zadní řady.
Libor otevřel pouzdro. Jedna stranice brýlí visela na zbytku pantu. Přinesl je, přestože jejich fotografie už byly ve spise.
„Tohle se mi nestalo cestou z hospody,“ řekl. „Šel jsem normálně domů. U ní zase mokré tenisky, přes chodbu se nedá projít.“
Bydleli proti sobě jedenáct let. Libor tvrdil, že kvůli botníku musí chodit bokem. Alena namítala, že s nákupem prochází běžně a sousedovi začal vadit teprve potom, co ho požádala, aby na chodbě netelefonoval přes reproduktor.
„Ten kus nábytku tam nemá co dělat,“ řekl Libor.
„Dnes rozhodujeme o náhradě za brýle,“ vrátila ho Lucie k věci. „Tvrdíte, že vás sousedka srazila dveřmi. Zůstaňme u toho.“
„Takže botník se řešit nebude?“
„Vaší žalobou požadujete peníze, ne jeho odstranění.“
Libor posunul rozbité brýle blíž k okraji stolu.
Lucie se vrátila k jeho dřívějšímu tvrzení o úderu do ramene. Už před výslechem přiznal, že samotný kontakt neviděl. Cítil prudké škubnutí a spojoval si je s otevřením dveří.
„Mám si při pádu dělat záznam?“ zeptal se.
„Ne. Potřebuji ale odlišit, co jste cítil, od toho, čím si ten pocit vysvětlujete.“
Alena se narovnala. „Já ho chytila. Kdybych po něm nesáhla, tak—“
„Co by se stalo, nevíme,“ přerušila ji Lucie. „Popište jen to, co jste udělala.“
Alena zopakovala, že se zdržela hledáním klíče v jiné bundě. Odemkla, otevřela a uviděla sousedovy zdvižené ruce. Sáhla po přední části jeho bundy.
„Takže na mě sáhla,“ obrátil se Libor k soudkyni.
„To od začátku nepopírá. Rozpor je v tom, jestli vás shodila, nebo zachytávala.“
„Kdyby zachytávala, tak mě snad udrží.“
„Měla jsem tě nechat?“ vyhrkla Alena.
Lucie ji zarazila a počkala, až se oba přestanou dívat jeden na druhého.
„Vraťme se k těm krokům. Pane žalobce, ustupoval jste přede dveřmi už před jejich otevřením?“
Libor chvíli rovnal pouzdro podle hrany stolu.
„Trochu. Aby mohla vyjít. Nebudu jí přece stát nalepený na dveřích. Ale pak přišla ta rána.“
„O co jste podle vás zavadil?“
„O nic. Jen jsem myslel, že mám za sebou víc místa.“
Alena sklopila oči.
Doklad z optiky ležel před soudkyní vedle fotografie podesty. Cena nebyla sporná, stejně jako poškození brýlí. Z dokladu však nešlo zjistit, kdo pád způsobil. Fotografie pomohla upřesnit místa, kde všichni stáli; samotný průběh události nezachycovala.
Libor při závěrečném vyjádření trval na celé částce.
„Osm tisíc nemám jen tak navíc. Musel jsem sáhnout do úspor. A ona tam má ten botník pořád.“
Alena žádala zamítnutí žaloby. „Já mu ty brýle nerozbila. Jen jsem ho neudržela.“
Když soudkyně Lucie vyhlásila, že se žaloba zamítá, Libor hleděl na otevřené pouzdro. Ve stručném odůvodnění se vrátila k výpovědi kurýra: Libor ztratil rovnováhu před otevřením dveří. Svědek popsal své místo i to, podle čeho si sled událostí pamatoval. Alenino zachycení bundy přišlo až poté. Nebylo prokázáno, že by Libora udeřila dveřmi nebo ho strčila.
Libor si brýle uklidil pomalu, jednu stranici musel přidržet prstem.
Na chodbě David řekl, že už musí do práce. Libor mu neodpověděl. Alena počkala, až kurýr odejde, a pak se k sousedovi obrátila.
„Opravdu jsem tě chytala.“
„Slyšel jsem.“
Víc si neřekli.
Doma na Libora čekala žena. Když se zeptala na výsledek, svlékal si právě bundu.
„Nezaplatí nic.“
„A ten kurýr?“
Libor pověsil bundu na háček. „Řekl, že jsem couval dřív, než otevřela.“
Žena chvíli mlčela. „Takže to viděl jinak než ty.“
„Asi jo.“
Na botníku v předsíni leželo pouzdro od nových brýlí. Libor do něj uložil ty rozbité a zasunul je do zásuvky.
„Ale ten její botník tam zůstat nemůže,“ dodal.
Večer napsal správci domu zprávu. Původní větu, že ho sousedka kvůli botníku shodila ze schodů, dlouho nechal na obrazovce. Pak ji smazal. Požádal jen, aby se při příští schůzi projednalo místo na podestě.





