Článek
Vymyslela, že pozve celou rodinu, objedná catering, připraví výzdobu a pronajme malý salonek v místní restauraci. Těšila se, že tátu překvapí, že konečně bude všechno na její bedrech a že dokáže, že i ona umí zorganizovat něco velkého.
Alena není úplně typ organizátorky, ale dala si záležet. Měla excelovskou tabulku hostů, obvolala všechny příbuzné, domluvila dort, zaplatila zálohu za salonek. Dokonce si na Pinterestu hledala inspiraci na dekorace a koupila ubrousky ladící s květinami. Když jsem s ní mluvila pár dní před oslavou, zářila. Byla na sebe pyšná.
Už když ráno vstala, cítila, že něco není v pořádku. Mamka jí napsala strohou zprávu, že „nakonec přijdou jen s tátou“. Brácha zrušil účast kvůli viróze. A když Alena přijela do restaurace, majitel jí oznámil, že salonek je bohužel omylem zarezervován dvakrát a ten druhý klient je větší skupina. Nabídl jí místo v běžné části restaurace, ale tam už to nebylo ono. Dekorace, které pečlivě ladila, se ztratily v běžném provozu. Atmosféra se vytratila.
Oslava nakonec probíhala, jenže táta se tvářil otráveně, mamka celou dobu koukala do telefonu a zbytek rodiny působil, jako by tam byl z donucení. Nikdo Aleně nepochválil přípravu, nikdo se nezajímal o to, co všechno musela zařídit. A aby toho nebylo málo, jeden z bratranců nahlas podotkl, že „dřív byly ty oslavy nějak víc od srdce“.
Alena seděla vedle dortu, který sama objednala, a měla co dělat, aby se nerozbrečela. Celé týdny příprav, vkládané naděje i peníze byly fuč. Místo vděku přišla kritika. Místo radosti jen stud a smutek.
Dnes to Alena vypráví s nadhledem, ale tehdy to bolelo. Pocit, že chtěla udělat něco krásného a místo toho byla veřejně ponížena vlastní rodinou, ji zasáhl víc, než čekala. Od té doby říká, že příště už se organizace zase ujme mamka. Ne proto, že by to nezvládla. Ale protože ví, že někdy nejde jen o to, co připravíte. Ale koho tím chcete potěšit a jestli si to vůbec zaslouží.
